Udělení medailí sv. Auraciána za rok 2020

Vždy 3. srpna slavíme v českobudějovické katedrále sv. Mikuláše svátek sv. Auraciána, patrona a ochránce města České Budějovice. Protože neznáme přesné datum mučednické smrti, slavíme Auraciánův svátek v předvečer výročí přenesení jeho ostatků do českobudějovického chrámu sv. Mikuláše, ke kterému došlo 4. srpna 1670. Letos tedy uplynulo od této události 350 let.

Celodenní oslavy (fotografie najdete na odkazu ZDE)

relikviář sv. Auraciána; foto: Pavel Ambrož / Člověk a víra

Svátek sv. Auraciána byl zahájen mší sv. již v 8 hodin ráno. Po celý den pak byl v katedrále k úctě vystaven vzácný barokní relikviář s ostatky, které roku 1643 daroval papež Urban VIII. provinciálu řádu kapucínů v Čechách a na Moravě Ludvíku z Rosenheimu. Od roku 1644 byly ostatky uloženy v kapucínském kostele sv. Anny v Českých Budějovicích. V roce 1665 vznikl stříbrný relikviář, který se zachoval dodnes.

Slavnostní liturgii od 17:00 předsedal v zaplněném chrámu diecézní biskup Mons. Vlastimil Kročil. V závěru slavnosti udělil Otec biskup medaile sv. Auraciána čtyřem osobnostem, které se nevšedním způsobem zasloužily o šíření křesťanských hodnot a mimořádně přispěly k rozvoji českobudějovické diecéze a jejího života. Diecézní ocenění 1. stupně – zlatou Medaili sv. Auraciána za zásluhy – udělil biskup panu Hubertu Hoyerovi z farnosti Rožmitál pod Třemšínem. Pan Hoyer bohužel nemohl být osobně přítomen a vyznamenání musela převzít jeho neteř. Diecézní ocenění 2. stupně – stříbrné Medaile sv. Auraciána za zásluhy – převzali pánové Karel Čížek z farnosti Věžovatá Pláně, RNDr. Jan Sládek z farnosti Netolice a Stanislav Schneedorf z farnosti Volary. 

Z obsahu homilie

V homilii, kterou pronesl děkan katedrální farnosti Dr. Zdeněk Mareš, byla připomenuta nejprve postava světce: „Slavíme svátek sv. Auraciána, který byl tolik významný a důležitý pro naše město už od poloviny 17. století, kdy jeho ostatky byly vyzdviženy v římských katakombách a převezeny do Budějovic. Letos je to navíc i kulaté výročí, neboť je to rovných 350 let od chvíle, kdy vzácný relikviář s ostatky byl přenesen z kostela sv. Anny do zdejšího chrámu. […] Jak prokázal před několika lety provedený průzkum ostatků, šlo o »mladého jedince« – snad sedmnáctiletého, tedy ještě velmi jemných rysů – který byl pohřben v římských katakombách. Tradice říká, že to byl mladý římský voják, který prolil svou krev za víru v Krista. I když o jeho životě nemáme více informací, jedno víme s jistou: žil v období pronásledování církve – a byl-li pohřben v Kalixtových katakombách – pak jednoznačně patří mezi autentické svědky křesťanské víry a zaslouží si naši úctu.“

děkan Dr. Zdeněk Mareš při homilii 3. srpna 2020; foto: Petr Samec

Úryvek z 10. kapitoly Matoušova evangelia (Mt 10, 26-33), byl podkladem k rozvinutí tří myšlenek, z nichž první se dotýká veřejného ohlašování křesťanského poselství. „Kristus Pán nechce Církev mlčící, nýbrž tu, která je věrnou nositelkou jeho poselství, s jasným a silným hlasem. Církev, která nemá zapotřebí se předvádět a podléhat nejrůznějším formám triumfalismu, nýbrž ta, která v plné síle umí nabídnout krásu evangelia.“

Druhá myšlenka vychází z povzbudivých slov Krista Pána: „Říká-li Kristus: ´Nebojte se!´, pak tato výzva patřila nejen apoštolům a prvním křesťanům v době pronásledování, ale patří i nám. […] Každý křesťan by ale měl vědět, že jeho osud je v Božích rukou. To, co mu můžou způsobit lidé, nikdy není úplně to nejdůležitější, a proto by se tím také neměl znepokojovat; ani by se neměl nechat strhnout vábivými řečmi mocných, neboť jen jeden jediný je nejvýš mocný, a tím je náš Pán, Ježíš Kristus. […] Toto je křesťanská síla! Kristův učedník se snaží být pro druhé povzbuzením, posilou, světlem, přičemž se sám neopírá o ty druhé, jako spíše o svého Spasitele. Učedník Krista by na jedné straně měl být vzdálen jakékoliv formě násilí, a na straně druhé, žádné násilí by jej nemělo zastrašit.“

A nakonec třetí myšlenka vychází ze skutečnosti, že středobodem všeho a všech je sám Kristus. „Křesťanství je o neustálém budování, prohlubování a upevňování vztahu k živému Ježíši Kristu, který je Božím Synem; je to ten, který se jednou může k nám přiznat před svým nebeským Otcem, ale který si také přeje, abychom se k němu přiznali i my před ostatními lidmi. […] Ježíš nám nenabídl jen nějakou nauku k věření, ale především vztah lásky; lásky, kterou máme opětovat! On nezaložil jen nějakou filozofickou školu, ani nějakou humanitární organizaci: on od každého z nás žádá, abychom se pro něj definitivně rozhodli.“

Homilii pak zakončil děkan Mareš výzvou: „Právě v tomto našem křesťanském snažení je nám sv. Auracián příkladem i přímluvcem, takže můžeme volat: Svatý Auraciáne, který jsi prolil svou krev za víru v Krista, ty který jsi ochráncem našeho města a náš přímluvce: Oroduj za nás!“

Profily vyznamenaných osobností

Hubert Hoyer (1949)

Medaili sv. Auraciána převzala za pana Hoyera jeho neteř; foto: Petr Samec

Pochází z rodiny arcibiskupského lesníka Ing. Ivana Hoyera a stejně jako jeho otec byl pro svou víru pronásledován a šikanován komunistickým režimem. Nemohl proto zpočátku rozvíjet svůj velký hudební talent řádným studiem, ale nabyl vzdělání jako chemik vodohospodář. Přesto se mu podařilo u prof. Bedřicha Voldana soukromě vystudovat hru na housle, hudební teorii a nauku o harmonii a od mládí bylo jeho místo na rožmitálském kůru.

V době působení P. Miloslava Vlka v Rožmitále v letech 1972 až 1978 se spolu s ním zasloužil o důstojné zavedení liturgických změn stanovených II. vatikánským koncilem, především komponováním několika desítek mešních proprií na české liturgické texty, což byl tehdy opravdu průkopnický čin. Postupně převzal spolu s manželkou Martou, tehdejší varhanicí v Bohutíně vedení zdejšího chrámového sboru, varhanickou službu a péči o školení chrámových hudebníků v širokém okolí. V době komunismu to bylo velmi riskantní a nevyhnul se proto šikaně ze strany státní moci.

Rozvinul tradici uvádění Rybovy České mše vánoční při půlnočních bohoslužbách v kostele Povýšení Svatého Kříže ve Starém Rožmitále i v dalších kostelích v tamní části naší diecéze (např. Bohutín, Březnice a Nepomuk). S chrámovým sborem z Rožmitálu doprovázel nejrůznější církevní slavnosti vedle Nepomuka i třeba v Kladrubech u Stříbra, ve Strakonicích, Prachaticích, v Roudnici nad Labem a v mnoha farnostech v Pošumaví (např. Žihobce, Zbynice, Kašperské Hory, Horažďovice).

V roce 1978 se s celou svou rodinou velmi důrazně postavil za tehdejšího administrátora farnosti P. Miloslava Vlka, který byl v Rožmitále zbaven souhlasu k výkonu duchovenské činnosti. Znamenalo to výslechy na StB a mnoho dalších výhrůžek. Přesto zůstal církvi věrný a po všech stránkách velmi pomáhal všem rožmitálským duchovním. Po roce 1989 mu bylo jeho soukromé hudební vzdělání státními úřady uznáno a pan Hoyer se stal ředitelem Základní umělecké školy J. J. Ryby v Rožmitále pod Třemšínem i zakladatelem a později předsedou Společnosti Jakuba Jana Ryby pečující o všestrannou popularizaci díla této významné osobnosti (vydávání jeho dosud neznámých skladeb z rukopisů, nahrávky, pořádání Festivalu Jakuba Jana Ryby a dalších koncertů).

Pan Hoyer také začal působit jako městský zastupitel a v této funkci se mu podařilo prosadit spolu s několika dalšími zastupiteli generální opravu kostela Povýšení Svatého Kříže ve Starém Rožmitále, včetně restaurování vnitřního vybavení, oltářů a varhan, i střechy a omítek farní budovy z prostředků města a ministerstva kultury. Pomáhal s administrativou a ostatními úředními úkony tehdy již velmi starému duchovnímu správci P. Petru Stulíkovi.

Mezi farností a městem i Základní uměleckou školou díky němu fungovala velmi dobrá spolupráce, díky níž se mohly farní akce konat v prostorách školy a ta mohla pořádat koncerty svých žáků a pedagogů v rožmitálských kostelích zejména u příležitosti narození a úmrtí J. J. Ryby. Díky panu Hoyerovi se také rozběhla praxe komentovaných hudebních prohlídek farního kostela, při nichž hraje na varhany a spolu s dcerou Ivanou seznamují návštěvníky nejen s osudy a dílem J. J. Ryby, ale i se základy katolické liturgie.

Pan Hoyer je všeobecně velmi vzdělaný, laskavý a současně nesmírně skromný a obětavý člověk, věrný křesťan, dobrý manžel i otec.

Karel Čížek (1929)

Karel Čížek; foto: Petr Samec

Pochází z Vitějovic, kde jeho rodiče měli hospodářství. Po ukončení základní školy navštěvoval Lidovou zemědělskou školu, po jejímž ukončení se opět vrátil na rodinný statek. V roce 1951 narukoval – jak se říkávalo – k „černým baronům“, tedy k Pomocným technickým praporům, odkud se vrátil po téměř dvou a půl letech. Když založil rodinu, přestěhoval se do Věžovaté Pláně, kde hospodařil jako soukromý zemědělec až do října roku 1958, kdy v rámci kolektivizace musel veškerý majetek odevzdat a začít pracovat v zemědělském družstvu (JZD). Prožil mnoho ústrků a ponižování, ale vždy zůstal věrný křesťanské víře a církvi. Od roku 1984, po celých 35 let, vykonával rovněž službu kostelníka a nezištně se staral o kostel sv. Anny ve své obci, kde byl po sametové revoluci i členem zastupitelstva.

RNDr. Jan Sládek (1935)

RNDr. Jan Sládek; foto: Petr Samec

Pochází ze Žerotína na Olomoucku, kde vyrůstal a jako malý chlapec – ministrant – byl hluboce osloven osobností vynikajícího kazatele Dr. Josefa Hloucha, který se později stal budějovickým biskupem. Po středoškolském studiu a složení maturity pokračoval ve studiu na fakultě farmacie v Brně, kde promoval v roce 1958 a dosáhl doktorátu. „Umístěnku“ dostal do Jižních Čech, kde pracoval na několika místech a poté, co založil rodinu, zakotvil natrvalo v Netolicích. Už v době totality vypomáhal v kostele děkanovi Vobrovi a poté, co v lednu 1998 náhle zemřel netolický kostelník, ujal se této služby naplno. Po sametové revoluci byl několik let místostarostou a rovněž v polovině 90. let přijal službu akolyty, takže v okolních farnostech po několik let vedl bohoslužby slova. Stále se aktivně podílí na životě farnosti, udržuje kontakt s mnoha nemocnými a starými lidmi a zprostředkovává jim setkání s knězem i přijetí svátostí, stejně tak jako udržuje a prohlubuje dobré vztahy mezi farností a různými institucemi ve městě.

Stanislav Schneedorf (1936)

Stanislav Schneedorf přebírá stříbrnou Medaili sv. Auraciána za zásluhy; foto: Petr Samec

Pochází ze Strakonic a od mládí ho provází láska k fotografování, čemuž se chtěl věnovat profesně. Vyučil se však elektromontérem, a poté, co založil rodinu, usadil se nejprve na Lipně; vystřídal několik zaměstnání a několikrát se s rodinou i stěhoval. Šumavě a okolí Lipna však zůstal věrný. Kromě fotografování šumavské krajiny v každé roční době se věnuje restaurování a obnově křížů, božích muk a kapliček v oblasti dávno zmizelých a zaniklých osad. Nezištně a neúnavně vyhledává pozůstatky těchto malých sakrálních památek, které jsou dodnes tichým svědectvím lidí, kteří v šumavské oblasti žili a těžce pracovali. Do současné chvíle se mu podařilo obnovit a do původní krásy přivést na 50 různých křížů, božích muk a kapliček.

Svatý Auracián (Auratian, Auratianus)

Podle legendy římský voják žijící ve 2. až 3. století, sťatý pro svoji křesťanskou víru. Patron města Českých Budějovic a spolupatron Čech původně pohřbený v Kalixtových katakombách v Římě. Je zobrazován ve vojenském šatě s mučednickou palmovou ratolestí a s mečem. Jméno „Auratianus“ je odvozeno z latinského „aurus“, tedy „zlatý“, což může souviset s ryzostí víry jeho nositele. Po přenesení jeho ostatků do Českých Budějovic se jeho jméno používalo i jako křestní. V 17. a 18. století byl Auracián v Českých Budějovicích velmi oblíbeným světcem.  Asi nejznámější Auraciánův obraz od F. B. Doubka z roku 1913 je umístěn na severní stěně v pravé (jižní) kapli katedrály. Další zobrazení Auraciána můžete vidět mimo jiné na vrcholu hlavního oltáře katedrály, na průčelí katedrály, na sousoší na Mariánském náměstí v Českých Budějovicích nebo na plášti největšího českobudějovického zvonu Bumerin na Černé věži. V roce 2015 dostala jméno Auracián planetka č. 16709, objevená v roce 1995 Janou Tichou z observatoře na Kleti.

Medaile sv. Auraciána

Medaile je vyhotovena ve dvou stupních – stříbrné a zlaté variantě. Na jedné straně je vyobrazení světce ve vojenském šatě s mučednickou palmovou ratolestí a s mečem, doplněné latinským nápisem „Svatý Auracián mučedník“. Na druhé straně je potom opatřena znakem českobudějovické diecéze a nápisem „Medaile sv. Auraciána za zásluhy“.

Fotogalerii ze slavnostní liturgie najdete ZDE.