Svatý otec adresoval list kněžím

Drazí bratři,

Připomínáme si 160. výročí smrti svatého faráře arského, který byl Piem XI. vyhlášen patronem všech farářů světa (Anno Iubilari, 23.dubna 1929). V den jeho svátku píši tento list nejen farářům, ale také vám, všem kněžím, kteří mlčky „všechno opouštíte“, abyste na sebe brali každodenní život svých společenství. Vám, kteří v „zákopech“ jako farář arský nesete tíži dne i horka (srov. Mt 20,12), čelíte nesčetným situacím, denně „nastavujete tvář“, aniž byste si připadali kdovíjak důležití, jen aby se Božímu lidu dostávalo péče a doprovázení. Obracím se na každého z vás, kteří za různých okolností, nepozorovaně a obětavě, vysíleni či znaveni, v nemoci či zklamání, přijímáte toto poslání jako službu Bohu a Jeho lidu a přes všechny těžkosti této cesty píšete ty nejkrásnější stránky kněžského života.

Před nedávnem jsem se italským biskupům svěřil se starostí, že naši kněží jsou v nemálo regionech vystaveni posměchu a „obviněním“ ze zločinů, jež nespáchali, a řekl jsem, že potřebují ve svém biskupovi mít staršího bratra a otce, který je bude v těchto těžkých časech na jejich cestě povzbuzovat, podněcovat a podporovat (Promluva k Italské biskupské konferenci, 20. května 2019 – Duchovní otcovství, které vede biskupa k tomu, aby jeho kněží nebyli sirotci, spočívá nejen v tom, že pro ně mají dveře otevřené, ale že je vyhledávají, starají se o ně a doprovázejí je.)

Jako starší bratr a otec chci být také já nablízku, zejména proto, abych vám poděkoval jménem věřícího svatého Božího lidu za všechno, čeho se mu od vás dostává, a povzbudil vás k oživení oněch slov, která s takovou vlídností pronesl Pán v den našeho svěcení a jsou zdrojem naší radosti: »Už vás nenazývám služebníky… nazval jsem vás přáteli« (Jan 15,15) (srov. Jan XXIII., List Sacerdoti nostri primordia ke stému výročí přenesení ostatků svatého faráře arského, 1. srpna 1959).

BOLEST

»Viděl jsem utrpení svého lidu« (Ex 3,7).

V poslední době jsme mohli zřetelněji slyšet často tiché a umlčované volání svých bratří, kteří se stali oběťmi zneužití moci, svědomí a sexuálního zneužití některými nositeli služebného kněžství. Nepochybně je to čas strádání v životě obětí, jež byly vystaveny různým formám zneužití, a také pro jejich rodiny a celý Boží lid.

Jak víte, snažíme se usilovně uskutečňovat nezbytné reformy, které radikálně podnítí kulturu založenou na pastorační péči, aby se kultura zneužívání nemohla rozvinout, ani uchytit. Není to snadný, ani krátkodobý úkol a vyžaduje nasazení všech. Mohla-li se v minulosti nedbalost stát formou odpovědi, chceme dnes, aby se obrácení, transparentnost, upřímnost a solidarita s oběťmi staly naším způsobem psaní dějin a pomohly nám být pozornějšími k veškerému lidskému utrpení (Srov. List Božímu lidu, 20. srpna 2018).

Ani tato bolest není kněžím lhostejná. Mohl jsem to konstatovat během různých pastoračních návštěv, jak ve svojí, tak v jiných diecézích, kde jsem měl příležitost k setkáním a osobním rozhovorům s kněžími. Mnozí z nich vyjadřovali svoje rozhořčení nad tím, co se stalo, jakož i určitý druh bezmoci, protože „přes prokazovanou oddanost trpěli příkořím v důsledku podezřívání a zpochybňování, což u některých či mnohých mohlo vyvolat zaváhání, strach a nedůvěru“ (Meditace na setkání s kněžími v Chile, 16. ledna 2018). Četné dopisy kněží vyjadřují tento pocit. Na druhé straně je potěšující, že jsou kněží, kteří vidí a znají utrpení obětí i Božího lidu, a mobilizující se, hledají slova a stezky naděje.

Snímek: Mazur/catholicnews.org

Aniž bychom popírali či zlehčovali škody způsobené některými našimi bratry, bylo by nespravedlivé neuznat, že je mnoho kněží, kteří ustavičně a cele nabízejí vše, čím jsou a co mají, pro dobro druhých (srov. 2 Kor 12,15) a pokračují v duchovním otcovství, jež umí plakat s těmi, kdo pláčí. Je bezpočet kněží, kteří ze svého života činí dílo milosrdenství v často nehostinných, vzdálených či osamocených regionech či situacích a riskují přitom i svůj život. Znám a děkuji za odvahu a stálost vašeho příkladu, kterým nám v bouři, zahanbení a bolesti ukazujete, že se nadále  radostně dáváte všanc evangeliu (List Božímu lidu v Chile, 31. května 2018).

Jsem přesvědčen, že čas církevní očisty, který prožíváme, nás úměrně věrnosti, kterou zachováváme Boží vůli, učiní radostnějšími a ryzejšími, a v nepříliš vzdálené budoucnosti přinese bohaté plody. „Neklesejme na mysli. Pán očišťuje svoji církev a všechny nás obrací k sobě, podrobuje nás zkoušce, abychom pochopili, že bez Něho jsme prach; zachraňuje nás před pokrytectvím a před spiritualitou zdání. Dává zavanout svému Duchu, aby okrášlil svou Nevěstu přistiženou in flagrante při cizoložství. Prospěje nám vzít si dnes 16. kapitolu Ezechiela. Tam jsou dějiny církve. Jsou to moje dějiny – může si říci každý z nás. A potom, nakonec, skrze své zahanbení budeš dál pastýřem. Naše pokorné pokání bude potichu slzet před monstrózností hříchu a neprobádatelnou velikostí Božího odpuštění, a toto pokorné pokání bude počátkem naší svatosti“ (Meditace na setkání s kněžími římské diecéze, 7. března 2019).

VDĚČNOST

»Nepřestávám za vás děkovat« (Ef 1,16).

Naše poslání je – spíše než volbou – odpovědí na zdarma darované Pánovo povolání. Je krásné stále se vracet k oněm evangelním pasážím, které ukazují Ježíše, jak se modlí, vybírá a povolává ty svoje, »aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat« (Mk 3,14).

Chtěl bych tady zmínit velkého učitele kněžského života svojí vlasti, otce Lucia Geru, který v čase mnoha zkoušek pro Latinskou Ameriku říkal kněžím: „vždycky, ale zejména ve zkouškách se musíme vracet k oněm světlým chvílím prožitku, kdy nás Pán povolal, abychom se celým svým životem dali do Jeho služeb“. Rád tomu říkám „deuteronomická vzpomínka na povolání“, která umožňuje „vrátit se k onomu žhnoucímu bodu v počátku cesty, kdy se mne dotkla Boží milost. Touto jiskrou mohu roznítit oheň dnes, každý den, a nést hřejivost a světlo svým bratřím a sestrám. Tato jiskra zažíhá pokornou radost, radost, která neuráží bolest a zoufalství, radost dobrou a mírnou“ (Homilie na Velikonoční vigilii, 19. dubna 2014).

Onoho dne jsme pronesli svoje „přitakání“, které se zrodilo a vyrostlo v lůně křesťanského společenství díky svatým „odvedle“ (Gaudete et exsultate, 7), kteří nám svojí jednoduchou vírou ukázali, že stojí za to dát všechno Pánu a Jeho království. Dopad onoho „přitakání“ měl a bude mít netušený přesah, takže si neumíme ani představit celé to dobro, které zrodilo a zrodí. Je krásné, když je nějaký starý kněz obklopen a navštěvován oněmi maličkými – již dospělými – které kdysi pokřtil a kteří mu s vděčností přicházejí představit svoji rodinu! V tom objevujeme, že jsme byli pomazáni, abychom pomazávali. Boží pomazání nikdy neklame a nutí mne říci spolu s apoštolem: »Nepřestávám děkovat za vás« (Ef 1,16) a za všechno dobro, které jste prokázali.

Ve chvílích těžkostí, křehkostí i slabostí, kdy se ukazují naše omezení, je tím nejhorším pokušením přehrabovat se v neútěše (Jorge Mario Bergoglio, Lettere della tribolazione, Milano 2019, str. 18), a lámat pohled, úsudek a srdce; v oněch chvílích je důležité – ba troufám si říci osudové – nejenom neztratit plnost vděčné památky Pánova vstupu do našeho života, památku Jeho milosrdného pohledu, kterým nás vyzval, abychom se pro Něho a Jeho lid dali všanc, ale mít také odvahu ji uskutečňovat a spolu se žalmistou umět skládat svůj vlastní chvalozpěv, neboť »jeho milosrdenství trvá na věky« (Žl 135).

Vděčnost je vždycky „mocná zbraň“. Jedině jsme-li s to rozjímat a konkrétně děkovat za všechny projevy lásky, velkodušnosti, solidarity a důvěry, jakož i odpuštění, trpělivosti, snášenlivosti a soucitu, jichž se nám dostalo, dovolujeme Duchu, aby nám daroval svěží vanutí, jež je s to obnovit (nikoli zalátat) náš život i naše poslání. Nechme jako Petr při zázračném ranním rybolovu konstatováním přijatého dobra probudit svoji schopnost úžasu a vděčnosti a řekněme: »Pane, odejdi ode mne: jsem člověk hříšný« (Lk 5,8), a nechme se Pánem opět povolat: »Neboj se. Od nynějška budeš lovit lidi« (Lk 5,10), neboť »jeho milosrdenství trvá na věky« (srov. Žl 135).

Bratři, děkuji za vaši věrnost přijatým závazkům. Je vskutku příznačné, že ve společnosti a kultuře, jež proměnila „prchavost“ na hodnotu, existují lidé, kteří se dávají všanc a přijímají závazky, jež vyžadují celý život. V podstatě říkáme, že vytrvale věříme v Boha, který svoji Smlouvu nezrušil nikdy, ani tehdy, když jsme ji nesčetněkrát porušili my. To nás vybízí slavit věrnost Boha, který nepřestává důvěřovat, věřit a spoléhat, navzdory našim omezením a hříchům, a vybízí nás, abychom si počínali stejně. Uvědomujeme si, že neseme poklad v hliněných nádobách (srov. 2 Kor 4,7) a víme, že Pán se projevuje jako vítěz ve slabosti (srov. 2 Kor 12,9), nepřestává nás podporovat, povolávat a dávat nám stokrát víc (srov. Mk 10,29-30), neboť »jeho milosrdenství trvá na věky«.

Děkuji za radost, s níž dovedete odevzdávat svůj život a ukazovat srdce, které zápolí a zápasí, aniž by během let ochablo a zahořklo, ale naopak se denně rozpíná láskou k Bohu a Jeho lidu; srdce, které jako dobré víno časem nekysne, nýbrž je stále kvalitnější a vytříbenější, neboť »jeho milosrdenství trvá na věky«.

Děkuji, že se snažíte posilovat svazky bratrství a přátelství v kněžském stavu a se svým biskupem, vzájemně se podporujete, pečujete o toho, kdo se roznemohl, vyhledáváte a povzbuzujete osamocené, učíte se moudrosti od těch starších, dělíte se o majetek a umíte se smát i plakat společně… jak nezbytné jsou tyto prostory! A zachováváte si dokonce vytrvalost a stálost, když musíte přijmout nějaké obtížné poslání nebo pobídnout bratra, aby se ujal svojí odpovědnosti, neboť »jeho milosrdenství trvá na věky«.

Děkuji za svědectví vytrvalosti a „snášenlivosti“ (hypomoné) v pastoračním závazku, který nás v pastoračním odhodlání (srov. Promluva k farářům římské diecéze, 6. března 2014) často přivádí k zápasu s Pánem v modlitbě, jako Mojžíše v oné odvážné a riskantní přímluvě za lid (srov. Nm 14,13-19; Ex 32,30-32; Dt 9,18-21), neboť »jeho milosrdenství trvá na věky«.

Děkuji za každodenní slavení eucharistie a slitovné vysluhování svátosti smíření bez rigorismů a laxismů, kdy se vžíváte do lidí a provázíte je na cestě obrácení k novému životu, který Pán dává nám všem. Víme, že po schůdcích milosrdenství můžeme sestoupit až na nejnižší úroveň lidství, včetně křehkosti a hříchu, a vystoupit až k nejvyššímu vrcholku božské dokonalosti: »Buďte milosrdní jako je milosrdný váš Otec« (První meditace z duchovní obnovy kněží římské diecéze, 2. června 2016). A být tak schopní „zahřát srdce lidí, putovat s nimi nocí, umět vést dialog a také sestoupit do jejich temnot, do jejich tmy – a neztratit se“ (Rozhovor otce A. Spadara  s papežem Františkem, 19. září 2013), neboť »jeho milosrdenství trvá na věky«.

Děkuji, že udílíte pomazání a zvěstujete všem horlivě, »vhod či nevhod« evangelium Ježíše Krista (srov. 2 Tim 4,2), zpytujete srdce svého společenství a hledáte, „kde je živá a vroucí touha po Bohu a kde byl tento dialog lásky udušen anebo nemohl vydat plody“ (Evangelii gaudium, 137), neboť »jeho milosrdenství trvá na věky«.

Děkuji za každý okamžik, kdy se dáte v nitru dojmout, přijímáte ty, kdo klesli, obvazujete rány, nabízíte hřejivost svých srdcí, prokazujete laskavost a soucit jako Samaritán z podobenství (srov. Lk 10,25-37). Nic není tak naléhavé jako tyto věci: sblížení, blízkost, být nablízku tělu trpícího bratra. Jak dobrý příklad dává kněz, který se přibližuje a nikoli vzdaluje ranám svých bratří (srov. Promluva k farářům římské diecéze, 6. března 2014). Zrcadlí se v něm srdce pastýře, který poznal duchovní příchuť pocitu sjednocení se svým lidem (srov. Evangelii gaudium, 268), nezapomíná, že z něho vzešel a jedině v jeho službě dochází a může se dobrat své nejryzejší a plné totožnosti, jež mu umožňuje rozvíjet střízlivý a jednoduchý životní styl bez privilegií, která nemají evangelní příchuť, neboť »jeho milosrdenství trvá na věky«.

Děkujme také za svatost věřícího Božího lidu, ke kterému jsme posláni k pastorační službě a skrze něhož Pán pastoračně slouží také nám a pečuje o nás tím, že nám dává rozjímat o tomto lidu, „rodičích, kteří s tolikerou láskou vychovávají své děti, mužích a ženách, kteří pracují, aby si vydělali na chléb, nemocných lidech, starých řeholnicích, které se pořád usmívají. V jejich každodenním ustavičném kráčení vpřed vidím svatost bojující církve“ (Gaudete et exsultate, 7). Děkujme za každého z nich a čerpejme z jejich svědectví podporu a povzbuzení, neboť »jeho milosrdenství trvá na věky«.

ODVAHA

»Chci vás povzbudit v srdci« (srov. Kol 2,2).

Snímek: radiovaticana.cz

Mým druhým velkým přáním, podle slov svatého Pavla, je doprovázet vás při obnově naší kněžské odvahy, která je především plodem Ducha svatého v našem životě. Tváří v tvář bolestným zkušenostem potřebujeme všichni útěchu a povzbuzení. Poslání, ke kterému jsme byli povoláni, nechrání před utrpením, bolestí, ba ani před nepochopením (Misericordiae et misera, 13); naopak, vyžaduje od nás, abychom jim čelili, přijali je a umožnili tak Pánu, aby je proměnil a více nás připodobnil Sobě. „Když opomíjíme upřímné, prožité a promodlené přiznání svých omezení, v podstatě bráníme milosti, aby v nás mohla účinně působit. Není tu totiž dán prostor k tomu, aby se rozvíjelo potenciální dobro, které je součástí poctivého a pravého procesu růstu“ (Gaudete et exsultate, 50).

Dobrým „testem“ k ověření stavu našeho srdce pastýřů je zeptat se, jak nakládáme s bolestí. Nezřídka se může stát, že se chováme jako levita či kněz z podobenství, kteří si nevšímají a přehlížejí člověka, ležícího u cesty (srov. Lk 10,31-32). Jiní volí špatný přístup, intelektuálsky se utíkají k otřepaným frázím: „takový je život“ a „nedá se nic dělat“, čímž dávají prostor fatalismu a malomyslnosti, anebo volí preferenční selekci, čímž způsobují izolaci a exkluzi. „Jako prorok Jonáš v sobě stále nosíme skryté pokušení utéci na bezpečné místo, které může mít mnoho jmen: individualismus, spiritualismus, uzavírání se do maličkých světů…“ (Gaudete et exsultate, 134), které nejsou s to pohnout naším nitrem a vzdalují nás od zranění těch druhých a tudíž od těch Ježíšových (Srov. Jorge Mario Bergoglio, Reflexiones en speranza, Citta del Vaticano, 2013, str. 14).

V téže linii bych rád podtrhnul další subtilní a nebezpečný postoj, kterým je – jak s oblibou říkával Bernanos – „ten nejbohatší z démonových elixírů“ (Deník venkovského faráře, Rozmluvy 188, str. 91, srov. Evangelii gaudium, 83), který nejvíce škodí nám, kteří chceme sloužit Pánu, protože zasévá sklíčenost, osamocenost a beznaděj (srov. Barsanufio, Epistolario, in: Vito Cutro – Michał Tadeusz Szwemin, Bisogno di Paternita, Varsavia, 2018, str. 124). Jsme-li zklamáni realitou, církví nebo sami sebou můžeme mít pokušení upnout se k nasládlému smutku, který východní otcové nazývali omrzelost. Kardinál Tomáš Špidlík říkal: „Nával smutku nad životem samotným, společenstvím druhých nebo samotou je vždycky nedostatkem víry v Boží prozřetelnost a v Boží dílo. Smutek ochromuje odvahu pokračovat v práci i modlitbě, činí nás nesympatickými našim blízkým. Mnišští autoři tuto neřest obsáhle popisují a nazývají ji nejhorším nepřítelem duchovního života“ (L´arte di purificare il cuore, Roma, 1999, str. 47).

Známe tento návykový smutek vedoucí k postupné naturalizaci zla, nespravedlnosti vůči slabému a k povzdechu „vždycky to tak bylo“. Smutek činí neplodným veškeré snahy o přeměnu a obrácení, šíří nevoli a nevraživost. „Toto není volba důstojného a plného života, toto není Boží záměr s námi, toto není život v Duchu, který pramení ze srdce vzkříšeného Krista“ a ke kterému jsme povoláni (Evangelii gaudium, 2). Bratři, hrozí-li, že se tento nasládlý smutek zmocní našeho života nebo společenství, prosme beze strachu či znepokojení, ale s rozhodností Ducha, „aby nás probudil, zatřásl naší strnulostí, vysvobodil nás z netečnosti! Přehodnoťme způsob, jakým dosud žijeme, otevřeme oči a uši a hlavně srdce. Nechme se vyburcovat děním kolem nás a živým a účinným slovem Zmrtvýchvstalého“ (Gaudete et exsultate, 137).

Dovolte mi zopakovat, že v těžkých dobách všichni potřebujeme útěchu a sílu od Boha i bratří. Všem nám poslouží slova svatého Pavla adresovaná jeho komunitám: „Proto vás prosím, abyste neochabovali pro ta moje soužení, která snáším pro vás“ (Ef  3,13); »Chci vás povzbudit v srdci« (srov. Kol 2,2), abychom plnili poslání, které nám každé ráno Pán svěřuje, totiž zvěstovat „velikou radost, radost pro všechen lid“ (Lk 2,10), ale ne jako teorii nebo rozumový či etický poznatek toho, co by mělo být, nýbrž zvěstovat jako lidé, kteří byli ponořením v bolest transformováni a proměněni Pánem a jako Job provolávají: »Zvěděl jsem o tobě jen podle doslechu, ale nyní tě zří moje oči« (Job 42,5). Bez této zakládající zkušenosti povedou všechny naše snahy na cestu frustrace a rozčarování.

Ve svém životě jsme mohli vidět, že „s Ježíšem Kristem se vždycky rodí a obnovuje radost“ (Evangelii gaudium, 1). I když v tomto prožitku existují různé fáze, víme, že i přes naše slabosti a hříchy nám Bůh „s něhou, která nikdy nezklame, umožňuje pozvedat hlavu, začínat znovu a vždycky umí navracet radost“ (Evangelii gaudium, 3). Radost se nerodí z našeho voluntaristického či intelektuálního úsilí, nýbrž z důvěry, že slova, která pověděl Ježíš Petrovi, jsou stále účinná: Až budeš »tříben«, nezapomeň, že »já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla« (Lk 22,32). Pán je první, který se modlí a zápasí o tebe i o mne. A vybízí nás, abychom vešli plně do Jeho modlitby. Mohou nastat dokonce chvíle, kdy se budeme muset ponořit „do modlitby Getseman, nejvíce lidské a dramatické Ježíšovy modlitby (…). Zde je úpěnlivá prosba, zármutek, úzkost, ba téměř zmatek (srov. Mk 14,33)“ (Jorge Mario Bergoglio, Reflexiones en speranza, Città del Vaticano, 2013, str. 26).

Víme, že není snadné zůstat před Pánem, nechat Jej, aby prostoupil náš život svým pohledem, zahojil naše raněné srdce, omyl nám nohy nasáklé zesvětštěním, jež na nás ulpělo cestou a brání nám jít dál. V modlitbě zakoušíme svoji požehnanou vratkost, která nám připomíná, že jsme učedníci, potřebující Pánovu pomoc, a osvobozuje nás od prométheovské tendence „těch, kteří vposledku spoléhají jenom na své vlastní síly a považují se za nadřazené vůči druhým, protože se drží určitých norem“ (Evangelii gaudium, 94).

Bratři, Ježíš zná víc než kdokoli jiný naše námahy a výsledky, stejně tak jako naše selhání a neúspěchy. On je první, kdo nám říká: »Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek« (Mt 11,28-29).

V takovéto modlitbě chápeme, že nejsme nikdy sami. Modlitba pastýře je modlitbou, kde přebývá jak Duch, »který volá: Abba, Otče« (Gal 4,6), tak lid, který mu byl svěřen. Naše poslání a totožnost dostávají světlo z tohoto dvojího svazku.

Modlitba pastýře se živí a ztělesňuje v srdci Božího lidu. Nese znamení ran i radostí svého lidu, které předkládá Pánu, aby je pomazal darem Ducha svatého. Naděje pastýře důvěřuje a bojuje, aby Pán mohl hojit naši osobní i komunitní křehkost. Neztrácejme však ze zřetele, že právě modlitba Božího lidu je místem, kde se pastýřovo srdce vtěluje a nachází. To nás všechny osvobozuje od hledání či tužby po snadných, okamžitých a prefabrikovaných odpovědích a umožňuje Pánu, aby On (nikoli naše recepty a priority) ukazoval cestu naděje. Neztrácejme ze zřetele, že v nejobtížnějších chvílích prvotní obce, jak čteme ve Skutcích apoštolů, měla hlavní roli modlitba.

Bratři, uznejme svoji křehkost, ano, ale dovolme, aby ji Pán proměnil a nasměroval nás v našem dalším poslání. Neztrácejme radost z pocitu, že jsme „ovce“, a z vědomí, že On je náš Pán a Pastýř.

Pro záchovu odvážného srdce nesmíme opomíjet tyto dvě konstitutivní vazby naší totožnosti: tou první je vztah s Ježíšem. Pokaždé, když se odpoutáme od Ježíše nebo odhlížíme od svého vztahu k Němu, naše snaha vyprahne a naše svítilny zůstanou bez oleje, který osvěcuje život (srov. Mt 25,1-13): »Zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně… neboť beze mne nemůžete činit nic« (Jan 15,4-5). V tomto smyslu, bych vás chtěl povzbudit, abyste nezanedbávali duchovní doprovázení a měli bratra, se kterým o svojí cestě rozmlouváte, konfrontujete se, diskutujete a rozlišujete v plné důvěře a transparentnosti; moudrého bratra, s nímž zakoušíte a uvědomujete si, že jste učedníci. Vyhledávejte ho, nacházejte a čerpejte radost z toho, že vás uzdravuje, doprovází a poskytuje rady. Je to nenahraditelná pomoc, která umožňuje žít ve službách Otcovy vůle (srov. Ef 10,9) a srdci umožňuje tlouci podle »smýšlení, jaké měl Ježíš Kristus« (Flp 2,5). Jaký užitek nám přinášejí slova Kazatele: »Lépe je dvěma než samotnému… Když dojde k pádu, pozvedá jeden druhého; ale jak je s tím, kdo padá a nemá nikoho, kdo by ho pozvedl?« (Kaz 4,9-10).

Druhá konstitutivní vazba: posilovat a živit spojení se svým lidem. Neizolujte se od svého lidu a od kněží či komunity, a tím spíše se vyhýbejte uzavřeným a elitářským skupinám, kde se duch nakonec udusí a zkazí. Odvážný služebník vždycky vychází ven, a „vycházet ven“ znamená „kráčet spolu s naším lidem, někdy vpředu, jindy uprostřed a někdy vzadu. Vpředu kvůli vedení, uprostřed kvůli jeho povzbuzování a podporování, vzadu kvůli udržování jednoty, aby se nikdo neocitl příliš moc pozadu a ještě z jiného důvodu, protože lid má „čich“ pro nové cesty, má sensus fidei (Srov. Lumen gentium, 12). Co je krásnějšího?“ (Promluva k diecéznímu společenství Assisi, 4. října 2013). Sám Ježíš je vzorem této evangelizační volby, jež nás staví doprostřed lidu. Jak je prospěšné vidět, že Pán je nablízku všem! Ježíšovo darování na kříži není ničím jiným než vyvrcholením tohoto evangelizačního stylu, kterým se vyznačuje celá jeho existence.

Bratři, bolest mnoha obětí, bolest Božího lidu i ta naše nemůže přijít nazmar. Ježíš nese veškerou tuto tíhu na svém kříži a vybízí nás, abychom obnovili svoje poslání, přiblížili se tak těm, kdo trpí, nestyděli se být nablízku lidské mizérii, prožívali ji jako svou a – proč ne? – činili z ní eucharistii (srov. Evangelii gaudium, 268-270). Naše doba poznamenaná starými a novými zraněními od nás žádá, abychom byli tvůrci vztahů a společenství, otevření, důvěřiví a dychtiví po novosti, kterou probouzí Boží království dnes. Království hříšníků, kterým bylo odpuštěno a kteří byli vysláni dosvědčovat stále živý a činorodý Pánův soucit, neboť »jeho milosrdenství trvá na věky«.

CHVÁLA

»Velebí má duše Hospodina« (Lk 1,46).

Nelze mluvit o vděčnosti a povzbuzení, aniž bychom rozjímali o Marii. Ona, žena s probodeným srdcem (srov. Lk 2,35), nás učí chvále, jež dovede otevírat pohled do budoucna a vracet naději přítomnosti. Celý její život je zhuštěn v jejím chvalozpěvu (srov. Lk 1,46-55), který jsme také povoláni zpívat jako příslib plnosti.

Pokaždé když jdu do nějaké mariánské svatyně, rád si „vyšetřím čas“, abych se díval na Marii a nechal Ji shlédnout na sebe, s prosbou o důvěru dětí, chudých a prostých lidí, kteří vědí, že je tu matka, a žadoní o místo v jejím lůně. A při pohledu na ni znovu slyšet to, co Indián Juan Diego: „Co ti je, můj synu, nejubožejší ze všech? Čím se rmoutí tvé srdce? Nejsem tady snad já, která mám tu čest být tvojí matkou?“ (srov. Nican Mopohua, 107,118,119).

Hledět na Marii znamená opět uvěřit „v převratnou sílu něhy a lásky. Na ní vidíme, že pokora a něha nejsou ctnostmi slabých, nýbrž silných, kteří nepotřebují zacházet s druhými špatně, aby pocítili svoji důležitost“ (Evangelii gaudium, 288).

Pokud někdy začíná pohled tuhnout anebo na nás doléhá svůdná síla apatie či zklamání, které chce zapustit kořeny a ovládnout srdce, pokud nás začíná nudit pocit, že jsme živě a plně součástí Božího lidu, a vnímáme sklon k nějakému elitářství… nebojme se rozjímat o Marii a zpívat Její chvalozpěv.

Vnímáme-li někdy pokušení izolovat se, uzavřít v sobě a svých projektech a chránit se před stále prašnými cestami dějin anebo se našeho jednání zmocňují stížnosti, protesty, kritiky či ironie a postrádáme ochotu zápolit, čekat a milovat… pohleďme k Marii, ať nám vyjme z očí každou „třísku“, která by mohla umenšovat naši pozornost a bdělost v kontemplaci a slavení Krista, který žije ve svém lidu. A vidíme-li, že nedokážeme jít přímo, a s námahou uchováváme úmysl obrácení, oslovme Ji důvěrně jako onen farář a básník z mojí předchozí diecéze: „Dnes večer, Paní, slibuji upřímně, ale na každý pád mi nezapomeň nechat klíč zvenku“ (srov. Amelio Luis Calori, Aula Fúlgida, Buenos Aires, 1946). Ona „je pozornou přítelkyní, která stále bdí, aby v našem životě nedošlo víno. Má srdce proniknuté mečem a rozumí všem bolestem. Jakožto matka všech je znamením naděje pro národy, které trpí porodními bolestmi, dokud nevykvete spravedlnost. (…) Jako opravdová matka kráčí spolu s námi, spolu s námi bojuje a nepřetržitě nás zahrnuje blízkostí Boží lásky“ (Evangelii gaudium, 286).

Snímek: radiovaticana.cz

Bratři, znovu »nepřestávám děkovat« (Ef 1,16) za vaši oddanost a nasazení s jistotou, že „Bůh odstraňuje ty nejtvrdší balvany, na které narážejí naděje a touhy, totiž smrt, hřích, strach a zesvětštění. Lidské dějiny nekončí na náhrobním kameni, protože dnes odkrývají »živý kámen« (srov. 1 Petr 2,4), zmrtvýchvstalého Ježíše. Na Něm se jako církev zakládáme, a třebaže se děsíme a jsme pokoušeni posuzovat všechno na základě svých neúspěchů, On přichází a všechno obnovuje“ (Homilie na Velikonoční vigilii, 20. dubna 2019).

Vděčnost ať vzbudí chválu a dodá opět odvahu k poslání, abychom v naději dávali pomazání svým bratřím a abychom byli lidi, kteří svým životem dosvědčují soucit a milosrdenství, jež nám může darovat pouze Ježíš.

Pán Ježíš ať vám žehná a Svatá Panna opatruje. A prosím vás, nezapomeňte se modlit za mne.

Bratrsky, František

V bazilice sv. Jana na Lateránu, v den liturgické památky sv. faráře arského, 4. srpna 2019.