Rozhovor s plk. Ing. Bc. Pavlem Bártíkem, ředitelem Územního odboru Prachatice Krajského ředitelství Policie Jihočeského kraje

O Svatomichaelské slavnosti ve Vlachově Březí (29. září 2024 – fotogalerie z pouti je ZDE a podrobný článek ZDE), o povolání policisty a o dalších tématech si povídala Stanislava Vitoňová.

Foto: Stanislava Vitoňová / Člověk a víra

Jak na Vás působila mše svatá v rámci svatomichaelské slavnosti?
Já jsem z kategorie lidí, kteří jsou touto problematikou nepolíbení, ale mám z ní pozitivní pocity a vůbec prostředí kostela na mě vždycky dýchalo jakýmsi klidem a vyvolávalo ve mně uspokojení a zklidnění. Prostory vlachobřezského kostela jsou naprosto úžasné, až mě překvapilo, jak krásný kostel je ve Vlachově Březí. Bylo velmi příjemné tam tu hodinu sedět a opravdu se oprostit od všech problémů, které nás provázejí.
Líbil se mi přístup všech duchovních – pana generálního vikáře Mons. Henzla, pana faráře Šimona Stančíka i obou našich kaplanů. Tolerovali to, že my jsme přece jen ozbrojená složka a přistupujeme k tomu všemu trošičku střízlivěji, opatrněji. Také mi pomohlo, že jak v kostele, tak pak i venku jsem byl obklopen lidmi, kterých si nesmírně vážím a mám k nim blízko, ať to byli kolegové policisté nebo kolegové od hasičů či lidé z civilní sféry. Měl jsem radost, že jsem s nimi mohl strávit neděli.
Na mši svaté byl s námi i náměstek policejního prezidenta, brigádní generál Tomáš Kubík a vím, že je to věřící člověk. Velmi si vážím toho, že přijel a podpořil nás z policejního prezidia. Pan krajský ředitel generál Procházka byl také přítomen.

Máte mezi policisty nějaký svůj vzor?
Mám jich celou řadu. Já už jsem u policie 33 let a v minulosti jsem potkal celou řadu ikon. Budu jmenovat aspoň jednoho člověka – mou velkou ikonou byl můj předchůdce pan doktor Svatoš, který tady pracoval jako ředitel, když jsem tady sloužil. On už v řadách policie není, ale jsme v kontaktu a nesmírně si ho vážím.

 Jaký by měl být ideální policista, jaké by měl mít vlastnosti?
Záleží na tom, u jaké služby působí. U pořádkové služby, kde policisté zasahují a musí být rázní, nemůže být přespříliš empatický člověk, jako jsou třeba naše policistky, které objasňují závažnou trestnou činnost, které pracují např. s kriminalitou dětí a mládeže nebo s kriminalitou, která je na dětech páchaná apod. Ano, jde o celou řadu vlastností. Někdy musíme být empatičtí, někdy důrazní, nekompromisní, někdy přátelští, někdy si musíme držet odstup. Je to práce s lidmi a ta je hodně těžká, proto si svých podřízených a kolegů nesmírně vážím, protože dělají svou práci dobře.

Máte nějaké plány na opakování slavnosti příští rok?
Ještě je brzo uvažovat nad tím, jestli se něco podobného příští rok uskuteční a kde. Víte, mně se prostředí vlachobřezského zámku moc líbí a vážím si také toho, že všichni, kteří byli zainteresováni na slavnosti počínaje městem, dobrovolnými hasiči a konče Základní uměleckou školou, nám poskytli neuvěřitelný servis a neskutečnou podporu a spolupráci a díky nim všechno klaplo, jak to klapnout mělo. Samozřejmě jsou věci, které jsme měli udělat líp, vždycky se člověk poučí z toho, co se mu nepovedlo. Myslím si, že zázemí, které nabízí Vlachovo Březí, je ideální, takže pokud budeme slavnost příští rok opakovat, rád bych ji měl zase zde.
Na dobrovolných hasičích ve Vlachově Březí se mi líbí, jak táhnou za jeden provaz. Mají všechno perfektně zorganizované, a když se něco pořádá, jdou do toho všichni po hlavě a přicházejí i se svým know-how a návrhy, co udělat jinak, lépe. I přístup Města byl naprosto úžasný. Pan starosta Dragoun nám vycházel všemožně vstříc a z jeho úst jsem slyšel: „Není problém“ snad víckrát než za celý svůj život.
A líbil se mi nejen přístup organizací, ale i duchovních osob. Líbilo se mi, že i když to byli duchovní z různých církví, semkli se a snažili se zpříjemnit lidem neděli i po duchovní stránce. Byli s námi i dva policejní kaplani – s panem Jiřím Ignácem Laňkou se znám z týdenního školení v Praze a velmi si ho vážím, protože to je naprosto vyrovnaná osoba, a kdybych měl nějaký problém, vyhledal bych právě jeho. Druhým kaplanem byl pan Grzegorz Řehoř Żywczok, s nímž mě pojí přátelství. On pracuje v Českých Budějovicích na operačním středisku Integrovaného záchranného systému. Je to hodně empatický člověk, vyzařuje z něj chuť pomáhat lidem a jsem rád, že i on se slavnosti zúčastnil.

Jak by mohli lidé policistům pomoci?
Ideální by bylo, kdyby obecně platily hodnoty, které vyznávají věřící lidé. Kdybychom se řídili Desaterem, nemusíme mít zákony a nemusí existovat ani policie. Kdyby žili lidé podle Desatera, nemusí tu být ani policisté, ani vojáci. Jenže v reálném světě to funguje jinak. My bojujeme s pokrytectvím, s chamtivostí apod. Prosím věřící lidi, aby se za nás modlili, aby nám šla práce od ruky, a hlavně aby se policisté, kteří nastupují do práce, vraceli živí a zdraví zpátky k rodinám.

Jsou Prachatice jako region něčím specifické?
Já jsem měl možnost v rámci své policejní dráhy působit i mimo Prachatice. Moje pracovní kariéra začala na karlovarsku v Ostrově nad Ohří, potom jsem pracoval tady v Prachaticích, pak jsem se přemístil do Českých Budějovic, do Strakonic, takže mám možnost srovnání. A ubezpečuji občany v okrese Prachatice, že okres Prachatice patří mezi nejbezpečnější místa v republice. A moje přání je, aby byl ještě bezpečnější. Samozřejmě se i tady stávají závažné trestné činy a zločiny.

Co Vás motivuje k práci u policie?
Já si nedokážu představit, že bych dělal něco jiného. Baví mě pracovat s lidmi, kterým věřím, a to je právě případ zdejšího Územního odboru Prachatice. Jsem tady obklopen profesionály a lidmi, kterým mohu věřit, a to mě motivuje k tomu, abych u policie setrval.

Jak jste přišel k práci u policie?
Můj asi prastrýc byl brigádní generál Bártík, který bojoval za druhé světové války proti fašistům, má bustu ve Stachách. On byl voják. A mě vždycky přitahovala uniforma. Původně jsem se chtěl stát vojákem z povolání, chtěl jsem se stát pilotem nadzvukového letadla, ale to mi nevyšlo, na to jsem byl přerostlý a nevešel bych se do kabiny, tak jsem se rozhodl pro dráhu u policie a pro policejní uniformu. A udělal jsem dobře, nelituji toho.

Co je ve Vaší službě nejtěžší?
V rámci naší práce se setkáváme s hromadou neštěstí: úmrtí, zraněné děti, násilí na dětech nebo na starých lidech, nebo když třeba lidé, kteří celý život šetří, přijdou najednou o veškeré své úspory, protože je o ně nějaký podvodník připraví – to jsou věci, které v člověku zanechají stopu. Ale jsou tady i dobré věci, třeba když se nám podaří vypátrat pachatele a poškozeným lidem se vrátí ukradené věci, nebo když někomu zachráníme život. Teď o víkendu zachránili mí dva podřízení lidský život při dopravní nehodě – to jsou věci, které mě ženou dopředu a nabíjejí.

Chtěl byste něco dodat?
Víte, trošičku jsem měl z té naší víkendové akce strach a spadl mi kámen ze srdce, že to dopadlo dobře. Poděkování patří hlavně otci Šimonovi, že slavnost vymyslel. On s námi musí mít trpělivost, protože my jsme takoví tvrďáci, jsme hodně opatrní, naše profese nás trošku deformuje, že si držíme odstup od lidí, které neznáme, a někdy i od těch, které známe. Když pracujete třicet let s neštěstím a s různými lidmi, zjistíte, že všem lidem nemůžete věřit, a to vás potom určitým způsobem zdeformuje. V každém hned vidíme pachatele, na každého hledíme jako na podezřelého a málo komu se otevřeme.

Děkuji Vám za rozhovor, pane plukovníku, i za tu nedělní slavnost! A jménem všech děkuji za Vaši službu i službu všech policistů. Děkujeme, že nás chráníte a že nám pomáháte a že to děláte s upřímností a velikým nasazením. Budeme se za Vás modlit.

Ptala se Stanislava Vitoňová