Rozhovor s biskupem V. Kročilem: Diecézní kněží by si měli najít konkrétní spiritualitu, která bude misijní

Ve Vatikánu skončila v sobotu 18. února 2023 třídenní konference na téma „Pastýři a věřící laici povoláni kráčet společně“. Pořádalo ji Dikasterium pro laiky, rodinu a život. Zúčastnili se jí předsedové a referenti biskupských konferencí pro laiky, delegáti 72 biskupských konferencí a 29 církevních hnutí a komunit.

Kateřina Pulkrábková a Mons. Vlastimil Kročil na konferenci ve Vatikánu;  Foto: archiv Kateřiny Pulkrábkové

Českou republiku reprezentovali českobudějovický biskup Mons. Vlastimil Kročil, předseda Rady pro laiky a hnutí, a Kateřina Pulkrábková z oddělení církevních dat České biskupské konference. Bezprostředně po závěrečném setkání s papežem Františkem se s námi podělili o své dojmy a postřehy.

Při pohledu na program je zřejmé, že klíčovým slovem tohoto sympozia byla „spoluodpovědnost“, věnovalo se jí osm z deseti přednášek a bloků. Objevuje se tu spíše jako abstraktní termín, neříká se, za co máme mít konkrétně spoluodpovědnost. Jak tomu rozumět?

Biskup Kročil: Tato konference byla jednou vůbec z prvních, kde se téma společné úlohy duchovních pastýřů a laiků probíralo. Diskutovali jsme se o tom, jaká má být spoluodpovědnost zejména ze strany laiků, a hledali jsme způsoby, jak tuto vzájemnou spolupráci rozvíjet. V tomto kontextu jsme hovořili samozřejmě i o služebném a všeobecném kněžství. Zapomínalo se však trochu na to, že laiků je v církvi přes jednu miliardu, což je ohromný rozdíl oproti zasvěceným osobám a kléru. Tuto skupinu je potřeba nějak probudit k životu, a teď jde o to jak. 

Takže se dá říci, že tématem bylo spíše „probouzení“ než nějaké nové návrhy? V Lumen gentium nebo později v exhortaci Jana Pavla II. Christifideles laici se o roli laiků v církvi jasně píše. Jednali jste tedy o uvádění koncilních dokumentů a pozdějšího Magisteria do života, anebo jste hledali jiné cesty, které v těchto dokumentech nenajdeme?

Kateřina Pulkrábková: Kardinál Farrell dokument Lumen gentium zmínil už v prvním příspěvku. O roli laiků a o spoluodpovědnosti se hovoří jako o společném závazku či společném zájmu k dané věci. Nejde tedy o jednotu ve smyslu stejnosti nebo rovnosti, ale o společné kráčení v různosti povolání. Co mě také oslovilo a co už otec biskup zmínil, že je potřeba probudit ohromné množství laiků, aby aktivně cítili, že jsou součástí apoštolátu církve.

Biskup Kročil: Při tomto hledání forem vzájemné spolupráce a spoluodpovědnosti se objevují také různé tlaky na to, aby se laici více angažovali v církevních strukturách, tedy aby docházelo k přesouvání ze všeobecného do služebného kněžství. Někdo má možná představu, že kdyby laici zaujali důležitá místa v církevních strukturách, že se tak církev stane věrohodnější nebo že bude lépe komunikovat. Ale to není cesta, a jak říká papež František: „Klerikalizace laiků je mor.“ Cestou je společenství, vzájemná důvěra a zodpovědnost.

Podle papeže Františka je tak zamýšlen i celý synodální proces, který v církvi probíhá. Ze synodálních setkání, která do této chvíle proběhla, vyplývá, že cílem je právě ta praktická rovina, vzájemné rozmlouvání, získávání důvěry.

Biskup Kročil: Bylo tady jasně řečeno a potvrdil to i Svatý otec, že formace kléru i věřících laiků musí směřovat k misii, musí mít misijního ducha. My máme rezervy jak ve formaci laiků, tak i v seminární formaci. Laici se totiž někdy cítí v církvi jako cizinci a klerici naopak vnímají laiky jako příliš vzdálené. Můžeme být různí v názorech, ale jednotní v poslání.  

Kateřina Pulkrábková: Ano, o tom Svatý otec přesně mluvil, že laici se nemají v církvi cítit jako hosté. Všichni v ní musíme být doma. A o tom je právě ta spoluodpovědnost, protože když se někde cítíme doma, tak chceme také navenek zastupovat to, čeho se cítíme být součástí. 

Biskup Kročil: Druhý den jsme se věnovali především formaci laiků, ale otevřelo se také téma, jak by měla vypadat formace kléru a jak je důležitá modlitba v rodinách. Pokud se rodina neschází ke společné modlitbě, tak pozvání ke službě vůbec nezazní. Rozhodně nestačí jen školení nebo kurz pro laiky, pokud na to nenavazuje skutečný život z víry. Velmi pozitivní zkušenosti zaznívaly ze strany různých církevních hnutí. Myslím si, že hnutí, která vznikla po 2. vatikánském koncilu, jsou vlastně jakýmsi modelem toho, jak může vypadat spolupráce mezi klérem a věřícími laiky. V hnutích je laikům svěřena velká odpovědnost i v řízení jednotlivých grémií. Výzva spočívá v tom, jak zařídit, aby kněží a lidé ve farnosti začali skutečně tímto způsobem žít, aby se chtěli společně modlit a kráčet ve víře. Vždyť v mnoha hnutích se scházejí k modlitbě dvakrát i třikrát týdně. Podle mě je důležité, aby si diecézní kněží našli nějakou konkrétní spiritualitu, která bude misionářská.

Foto: archiv Kateřiny Pulkrábkové

O spoluodpovědnosti mluvil ve své promluvě k účastníkům této vaší konference i papež František, když tolikrát zdůrazňoval misijní spiritualitu, která musí být sdílená. V tom ta spoluodpovědnost spočívá. Máte nějaký konkrétnější příklad?

Biskup Kročil: Já mohu říci, že jsem již přes pětadvacet let členem hnutí Neokatechumenátní cesta, ve kterém působí přes 2 tisíce rodin na misiích po celém světě. Tyto rodiny evangelizují, ale také prožívají duchovní společenství, kde se rodí povolání ke kněžskému či řeholnímu životu. Dnes ve světě existuje cca 200 takových hnutí, v České republice jich máme asi dvacet, ale trápí mě, že mnoho z nich není schopno se dál rozvíjet a expandovat.

Ve smyslu, že žijí pro sebe?

Biskup Kročil: Ne, ne že by se nesnažili, oni se snaží, pořádají mnoho různých akcí, ale lidé na tyto výzvy neumí odpovědět. Nepřibývá mnoho těch, kteří by se vydali na cestu těchto společenství.

Kateřina Pulkrábková: Dalším tématem, které bylo často diskutováno, byla rodina. Význam rodiny v rámci aktivit hnutí nebo v kontextu hledání nových povolání.

Na druhou stranu si musíme uvědomit, že život v církevním hnutí není pro každého. Umíme si přece představit řadového katolíka s rodinou, který žije svůj život z víry, ale nechce být členem žádného organizovaného společenství. Přesto v určité chvíli zjistí, že potřebuje spolupráci nebo řekněme tu „spoluodpovědnost” z druhé strany, aby mohl své děti vychovávat ve víře. Dětem nebude stačit jen to, co slyší doma, budou hledat potvrzení i někde jinde, ve společenství církve, které nutně nemusí mít formu některého z těch nových hnutí.

Biskup Kročil: Důležité je setkávání, bez něj není možné naplňovat zkušenost ze společenství. Jenom vzdělávací přednáška nebo výchovná akce moc nepomohou. Jde o to, žít společně! Já bych skoro řekl, že kněží nejsou zvyklí prožívat tu „všední“ víru se svými věřícími.

Padly tedy nějaké konkrétní návrhy v tomto smyslu?

Biskup Kročil: Na tyhle věci manuál neexistuje a existovat nemůže. Protože ve světě je tolik různých kultur, problémů či diecézí. Mluvilo se o tom, že nezbývá než pracovat s tím, co právě máme k dispozici a co vidíme jako pozitivní. Někdo zmínil svoji zkušenost z místa, kde žijí jen chudáci a žebráci, a tak se společně rozhodli připravovat pro ně aspoň obědy. Tito lidé nejdřív přišli na oběd, pak na katechismus, potom začali chodit do kostela, a tím se zrodilo společenství a povolání ke službě.

Z vaší českobudějovické diecéze vím o konkrétních příkladech, kde rodina má klíče od kostela, vede modlitby, chodí za nemocnými, obhospodařuje farnost, tedy dokáže kostel „rozžít“, aby nebyl jen prázdnou stavbou…

Biskup Kročil: S tím souvisí i nová výzva, kterou je poslání katechistů, o jejichž formaci jsme také hovořili. V jednom svědectví z Guatemaly zaznělo, jak kněz koordinuje práci jednotlivých katechistů. I zde je zásadní vzájemná důvěra, musí spolu prožívat formační dny, žít spolu jako jedna rodina. Když někomu úkol svěřím, musím mu důvěřovat, že ho bude dělat dobře, že se budou respektovat určité meze a role, které náleží kněžím. To nelze bez společného kráčení a není možné to direktivně nařídit.

To jsou věci, které se musí narodit zezdola, ze společného každodenního života. Ale napadá mě, zda v téhle věci není překážkou přesun kněží z farnosti vždy po několika letech. Tím se přece to přirozené společenství narušuje?

Biskup Kročil: Například v olomoucké arcidiecézi je kněz, který se stará o společenství věřících laiků a dělá to již mnoho let. Není možné jej přeložit, protože za něj není náhrada. Když je takový kněz přeložen, může se stát, že společenství zahyne. To je samozřejmě výzva pro nás biskupy, protože bychom měli vědět, koho kam poslat, aby pokračoval v tom dobrém, co jeho předchůdce vytvořil. Často však není snadné najít následovníka, protože kněží nejsou v tom směru dostatečně formováni. Jak říká Svatý otec: je potřeba kněze formovat k misii, aby měli misijního ducha, pracovali s lidmi, aby hledali formy a způsoby, jakými je možné misii dělat. To si myslím, že skutečně ve formaci kněží dnes chybí a je potřeba se tím zabývat.

Tady jste se ocitli ve společnosti nesmírně rozmanité přes 200 účastníků z více než 70 zemí světa, ze všech kontinentů. Co vás v té ohromné pestrosti zkušeností a situací zaujalo nejvíce?

Kateřina Pulkrábková: Mě asi nejvíce zaujaly zkušenosti z jiných kontinentů. Vidíme a vnímáme, že situace v Africe nebo Asii je úplně jiná. Tito lidé přicházejí z naprosto jiných podmínek a kultur, mají jiná zázemí a tradice, ale i s nimi se snažíme hledat společnou cestu, sdílet víru, společně uskutečňovat apoštolát. Uvědomujeme si, že v tom takzvaném třetím světě je opravdu velká síla a společenství jsou tam leckdy živější.

Biskup Kročil: Kopírovat zkušenosti jiných není zkrátka možné, a i když jsou podmínky a situace na jiných kontinentech různorodé, to podstatné zůstává: prohlubovat a uchovat si víru. Mě například inspirovala zkušenost v Itálii.

A nějaký závěrečný vzkaz těm, kdo budou tento rozhovor číst?

Kateřina Pulkrábková: Aby věřící měli odvahu vzít spoluodpovědnost společenství církve do svých rukou.

Biskup Kročil: Jestli si chceme uchovat víru, musíme jít společně, kněží a laici. Pokud věřící laici opustí kněze, tak o víru přijde nakonec i ten kněz. Řekl bych tedy, že pokud nechtějí kněží ztratit víru, ať se společně vydají s věřícími na dobrodružnou misijní cestu.

Dotazy pokládala Johana Bronková

Foto: archiv Kateřiny Pulkrábkové