Pavel Posád: Stále se učím být biskupem

Snímky: z archivu biskupa Pavla Posáda

Otče biskupe, jak hodnotíte uplynulé roky?

Rád se podělím o zkušenost tohoto období. Velmi živě si vzpomínám, když jsem byl, s velikým překvapením, povolán k setkání s tehdejším nunciem a dověděl se, že se mám rozhodnout, zda přijmout službu litoměřického biskupa. Také v těchto dnech, před 28. únorem, si vybavuji intenzivní okamžiky před svěcením. Člověk se stává biskupem jmenováním od papeže a dalším krokem je právě biskupské svěcení. Tehdy mně bylo 50 a můj předchůdce v Litoměřicích vtipkoval, že to mám na 25 let, že je to jako doživotí. Z tohoto období velmi rychle uteklo 15 let a vzpomínám si na každou chvíli, každý rok i událost. Je to pro mne veliký dar, který den za dnem, znovu a znovu přijímám. I po těch letech se znovu učím být biskupem.

Co jste se tedy naučil? Jaký by měl být biskup?

Docela dobře to víme teoreticky. Papež František o tom velmi často k biskupům hovoří. Především by to měl být pastýř Božího lidu. František říká, že biskup má být cítit ovcemi, tzn., nemá žít odděleně, nýbrž má být stále uprostřed jemu svěřeného lidu.

Jak to osobně cítíte?

Můj kněžský život se dělí na tři etapy: po kněžském svěcení jsem 16 let působil na sedmi místech v Brněnské diecézi. Druhou etapu znamenala od roku 1993 práce spirituála v kněžském semináři v Olomouci. Bylo to 11 let formace bohoslovců a náročné, ale krásné práce. Třetí etapa mé kněžské služby je právě role biskupa – nejprve pět let jako diecézního biskupa litoměřického a následné působení v Diecézi českobudějovické. Mohl jsem tak zakusit, jaké to je být sídelním biskupem, být ordinářem diecéze. To je role silnější pomocného biskupa.

Bohatství českobudějovické diecéze je v lidech

Jaká je služba ve Vašem aktuálním působišti?

Co mi opravdu dělá radost, a stále se to učím, je být uprostřed svěřeného lidu nejen z dálky. Při výjezdech po diecézi mně těší znovu poznávat jednotlivé farnosti a konkrétní lidi, které se snažím vtisknout do paměti, do srdce, i myslet na ně. Českobudějovická diecéze je na počet věřících relativně chudá, o to snáze se můžeme navzájem znát.

To se týká i Diecéze litoměřické. Jaké další podobnosti či rozdíly vidíte?

Aktuálně působím již ve čtvrté diecézi a mohu tak srovnávat. Diecéze litoměřická, českobudějovická a plzeňská jsou si zdánlivě velmi podobné. Přesto jsou velmi rozdílné. Moje první zkušenost v aktuálním působišti je „liduprázdnost“. Přestože jde o největší diecézi v rámci ČR, co do rozlohy, litoměřická diecéze má dvojnásobný počet obyvatel. Další hmatatelný rozdíl spočívá v tom, že v Litoměřicích mluvíme o nedotčenosti náboženstvím s tím, že také lidé zde nemají vůči církvi předsudky. Například za dobu mého působení zde byl kněz děkanem pedagogické fakulty. Jsem přesvědčen, že na Moravě by to mentalita věřících neumožnila. V litoměřické diecézi také cca po dobu 40 let neklesá počet věřících, protože klesl na historické minimum a už se může pouze zvyšovat. Zatímco v českobudějovické a dalších diecézích se počet věřících neustále snižuje.

Co zde můžete vyzdvihnout?

Diecéze českobudějovická má pověst zbožnosti a záleží na našem vnímání. Já denně v každé farnosti potkávám lidi, kteří jsou plni Boha. Mám z toho radost a současně mne to překvapuje. Nejsou zde kvůli nám, ale proto, že poznali Boha a mají ho v kořenech. Přes všechnu zdánlivě neutěšenou situaci má toto území v lidech bohatství a potenciál a já se s ním setkávám.

Mládí není čekárna

Hovořil jste o malém počtu věřících a jejich minimálním nárůstu. Vidíte naději v práci s mladými, které se věnujete?

Nedávno jsem byl na světovém setkání mládeže, kde se všichni sešli, aby vytvořili živou církev, a to přesahuje naše chápání. Toto setkání bylo ryze mariánské. Byl tam také papež František – Petr dnešních dnů a viditelně bylo toto shromáždění tvořeno také Duchem svatým. Setkání v Panamě připomínám proto, že sám papež zde mluvil o mládeži jako o přítomnosti církve. Nehovořme pouze o budoucnosti, jste tady teď a jste Boží lid – nyní.

Nebylo by v pořádku starat se ve farnostech jen o mladé, ti ale představují kamínek v mozaice církve, v Božím lidu, který všichni tvoříme. Bylo by to veliké mínus, kdybychom mladé lidi opomenuli. Jde o to v každé etapě života žít jako člověk zakořeněný v Kristu a žít plným životem. Kdybychom u mladých čekali na pozdní věk, tak víme, že ten ani nemusí přijít… Život má hodnotu v každé jeho etapě.

Jaké výzvy stojí v práci s mládeží a současně ve vašem působení v charitě?

Nechci nechat ve stínu ještě třetí oblast, které se kromě práce s mládeží a charity věnuji, komise pro kněžstvo. Také z důvodů předchozího působení v roli spirituála. Věnujeme se zde životu, formaci a službě jáhnů a kněží, která je dnes velmi složitá a náročná. Toto sledujeme a snažíme se pomáhat.

Co se týká mládeže, rád bych upozornil na celostátní srpnové setkání animátorů v Chotěboři a začali jsme také přípravy na následující světové setkání mládeže v Portugalsku v roce 2022. Předcházet mu bude v roce 2021 mládežnické setkání na národní úrovni.

Charitě bych rád poděkoval za mimořádnou Tříkrálovou sbírku, která je důkazem a svědectvím štědrosti. Ještě máme určité rezervy v tom, koho koledníci navštíví. V rámci našeho území nepokryjeme ve velkých městech více než deset procent domácností. Mezi dlouhodobé úkoly Charity ČR patří kvalitní zastřešení charit v jednotlivých diecézích. Charita je dílo lásky a odrazovým můstkem pro její další práci bude letošní mezinárodní květnové setkání Caritas Internationalis – konference katolických humanitárních organizací.

To jsou výhledy. Aktuálně odlétáte s poutníky do Svaté země. S jakými úmysly a cíli?

Veškeré naše konání má mít nějakou myšlenku. V tomto případě doprovázím poutníky z různých diecézí s myšlenkou otevřenosti očí, uší i srdce pro toto místo, po kterém chodil Pán Ježíš. Na rozdíl od dalších zájezdů a poutí jde v tomto případě o pouť s velkým „P“.

Dotknout se hlubiny

Zmínil jste motto našeho konání. To Vaše biskupské je „Zajeď na hlubinu“. Dotýkáte se jí?

Celý život se mne velmi dotýká slovo z Písma „Hospodine, tvář tvou hledám“ (Ž 27,8), to mne velice zajímá. Je to však pro mne velmi osobní. Výzva „Zajeď na hlubinu“ (lat. Duc in altum – LK 5,4) mne inspirovala v listu Jana Pavla II. Novo millenio ineunte, který jsem studoval s bohoslovci a kterým papež otevírá třetí tisíciletí. V prvním odstavci uvádí, že pro církev třetího tisíciletí je nutné právě zajet na hlubinu. Velmi mne to oslovilo a řekl jsem si, že to bude dobré nejen pro církev, ale také pro moji litoměřickou diecézi. Tento úryvek z evangelia jsme četli nedávno a znovu mne překvapuje Ježíšova řeč k Petrovi a jeho reakce… Vycházím tedy z tohoto úryvku a hesla papeže, sv. Jana Pavla II. S přibývajícím věkem vidím, jak se mi krok za krokem daří soustředit se na tuto Boží hlubinu, i když to posoudí Bůh. Toho heslo je však pro mne stále velmi inspirující, jsem za něj vděčný a je pro mne trvalou výzvou.

V čem je ta hlubina?

Je ve vší službě. Matka Tereza říká, že vidíme Krista v umírajících. Kristus je však i jinde, proto se věnujeme i jiným věcem. Duchovní život by měl být vyvážený, včetně akce i kontemplace. Nejkrásnějším okamžikem je pro mne každodenní mše svatá, tajemství, bez kterého si život nedovedu představit. Většinou ji neslavím sám a je tedy současně také pastorací. Není správné je od sebe oddělovat. Slavení eucharistie je středem, ze kterého vycházejí vlny a zabírají celý náš životní prostor.

Otče biskupe, děkuji za rozhovor.

(Otázky kladla Jitka Skřičková, upravil a doplnil Miroslav Bína)