Otec biskup Vlastimil promluvil ve vatikánské bazilice sv. Petra
Více než 2000 poutníků ze všech českých a moravských diecézí vykonalo koncem března Národní pouť do Říma při příležitosti Jubilejního roku 2025. Poutníci kromě dalšího bohatého programu prošli Svatými branami čtyř papežských bazilik (sv. Petra ve Vatikánu, baziliky v Lateránu, baziliky sv. Pavla za hradbami a baziliky Panny Marie Větší). Všechny fotografie ze třídenní Národní pouti najdete na odkazu ZDE.
Foto: Člověk a víra
Jedním z nejvýznamnějších bodů programu Národní pouti byla bohoslužba ve vatikánské bazilice sv. Petra v sobotu 29. března 2025. Fotografie ze sv. Petra si prohlédněte ZDE. Poutníci se společně vydali procesím z náměstí Piazza Pia do Vatikánu (tradiční Via della Conciliazione), aby společně vešli Svatou branou do baziliky svatého Petra na slavnostní bohoslužbu celebrovanou kardinálem Dominikem Dukou. Mezi koncelebranty byl kardinál Michael Czerny, brněnský rodák a současný prefekt Dikasteria pro službu integrálnímu lidskému rozvoji.
Mše sv. začala osobním pozdravem papeže Františka, který přečetl generální sekretář České biskupské konference P. Roman Czudek. Celé znění pozdravu najdete ZDE.
Foto: Člověk a víra
Promluvu při slavnostní bohoslužbě pronesl biskup českobudějovický Mons. Vlastimil Kročil. V kázání připomněl hluboký význam pouti a Svatého roku, který má kořeny už ve Starém zákoně. Otec biskup také zdůraznil aktuálnost poselství Ježíše Krista, Krále vesmíru, který přichází jako osvoboditel chudých a utlačovaných. „Ježíš přichází, aby osvobodil ze všeho otroctví… aby uzdravil od veškeré vnitřní slepoty, která nedovoluje setkat se s Bohem a vidět bližního,“ řekl biskup Kročil. Připomněl také, že Kristus přináší radostnou zvěst všem. „Těmi ‚chudými‘ jsme ve skutečnosti i my všichni. Každý člověk nějak strádá, každý člověk je do jisté míry chudý.“ V kázání povzbudil otec Vlastimil všechny přítomné poutníky k tomu, aby se nestyděli být hrdými katolickými křesťany a na závěr se pomodlil za papeže Františka: „S láskou také mysleme na ‚Petra našich dnů‘ papeže Františka, a vyprošujme mu posilu v jeho nemoci. Mějme přitom vždy upřený zrak na toho, o němž svatý Petr vyznal: Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého!“
Biskup českobudějovický Mons. Vlastimil Kročil při promluvě ve vatikánské bazilice sv. Petra 29. března 2025.
Plné znění promluvy otce biskupa Vlastimila Kročila v bazilice sv. Petra ve Vatikánu v sobotu 29. března 2025:
Drazí spolubratři v biskupské, kněžské a jáhenské službě,
pane velvyslanče,
milí diváci televize Noe a posluchači rádia Proglas, řeholníci a řeholnice, seminaristé, bratři a sestry v Kristu Ježíši, našem Pánu!
My, zde přítomní jsme společně, jako „poutníci naděje“, prošli Svatou branou a doputovali jsme do této baziliky svatého Petra. Jsme na místě, kde rovněž zůstává otisk „české stopy“ díky generacím před námi, ale především jsme u hrobu onoho apoštola, který byl Kristem vyvolen, aby se stal Skálou, na níž je zbudována Církev (srov. Mt 16,18); apoštola, který o Ježíši vyznal: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého“ (Mt 16,16).
Výraz „Mesiáš“ se tak stal vůbec jedním z prvních titulů nazaretského Mistra. Stojí však jistě za zmínku (jak se už ostatně zmínil Otec kardinál), že právě před sto lety, tedy ve Svatém roce 1925, papež Pius XI. encyklikou „Quas primas“ zavedl do liturgie Slavnost Ježíše Krista Krále, čímž připomenul a zdůraznil i další důležitý kristologický titul – „Král“.
Po období zanikajících monarchií, papež jasně deklaroval, že i přes všechny sociální proměny a politické zvraty, zůstává zde jeden zcela jedinečný král, jehož království má ne politický, nýbrž duchovní rozměr. On, Ježíš Kristus „je král vesmíru, jemuž je podřízeno všechno tvorstvo v království věčném: v království pravdy a života, v království svatosti a milosti, v království spravedlnosti, lásky a pokoje“ (viz Preface).
Slavíme-li tedy eucharistii zde u hrobu svatého apoštola Petra, má to být pro nás především výraz vděčnosti za dar katolické víry, ale zároveň i prosba za její posílení a upevnění. Nestyďme se a buďme hrdými katolickými křesťany! Snažme se ukazovat krásu Církve a její duchovní bohatství! Bude-li totiž naše společenství jednotné a naše katolická identita autentická, může to prospět nám všem, ale může to také i pozitivně přispět společnosti v celé té dnešní tolik rozhárané době, plné nesvárů, hádek, ba dokonce i válečných konfliktů.
Jak bylo už v jiných souvislostech připomenuto, prožíváme-li Jubilejní, neboli Svatý rok, tak nás to uvádí až do dějin vyvoleného národa, kdy se jednou za padesát let v každé vesnici ozýval zvuk beraního rohu zvaného „jovel“ (šofar) – od něhož pochází i termín „jubileum“ – a oznamoval začátek zvláštního roku podle ustanovení Mojžíšova zákona (srov. Lv 25). Jubilejní rok se tak stal rokem odpočinku od obdělávání půdy, což bylo připomínkou toho, že ji nikdo nevlastní a nemůže ji vykořisťovat, protože patří Bohu a jím je nabídnuta jako dar, který je třeba střežit. Šlo také o odpuštění dluhů, tedy o znovunastolení sociální spravedlnosti proti nerovnostem. V neposlední řadě šlo také o osvobození otroků, aby se pěstoval sen o lidském společenství zbaveném přetvářky a diskriminace, tedy společenství, které Bůh povolal na cestu jako jednu rodinu.
O tom všem psal starozákonní prorok Izaiáš a jeho slova četl Ježíš v nazaretské synagoze. A o tom jsme i my před chvílí slyšeli v úryvku evangelia. Ježíš přebírá tento židovský horizont jubilea a dává mu nový a konečný význam: on sám je Boží tváří, která sestoupila na zem, aby vykoupila chudé a osvobodila zajatce, přišla projevit Otcův soucit a milosrdenství s těmi, kdo jsou zranění, kdo upadli nebo ztratili naději.
Ježíš totiž přichází, aby osvobodil ze všeho otroctví, aby otevřel oči slepým, aby osvobodil utlačované (srov. Lk 4,18-19). V takovém mesiášském programu se „Jubileum“ rozšiřuje a zahrnuje všechny formy útlaku v lidském životě, a stává se tak příležitostí pro milost osvobození těch, kdo jsou spoutáni hříchem, rezignací a zoufalstvím; stává se příležitostí pro uzdravení od veškeré vnitřní slepoty, která nedovoluje setkat se s Bohem a vidět bližního; stává se příležitostí k oživení radosti ze setkání s Bohem, a tudíž i pokračování v životní cestě ve znamení naděje.
Ano, je to radostná zvěst, kterou Kristus přináší! A je-li tam řečeno, že je určena „chudým“, pak se můžeme ptát: Kdo jsou ti chudí? Pochopitelně jsou to ti v doslovném slova smyslu; ti kdo nemají nikde a u nikoho oporu, kdo jsou v tomto světě bezbranní a pro které neexistuje žádné dobré slovo. Jim především přináší Syn Boží toto radostné poselství o tom, že i oni mají svou lidskou důstojnost jako všichni ostatní, že i oni jsou povoláni k radosti a stejně i jim patří Boží láska.
Ale pozor! Těmi „chudými“ jsme ve skutečnosti i my všichni! Vždyť, kdo z nás by nepotřeboval o trochu víc této naděje, kdo z nás může říci, že má dostatek lásky vůči svým bližním, kdo může říci, že má dost víry na rozdávání? Ježíš tedy přišel skutečně pro všechny, neboť každý člověk nějak strádá, každý člověk je do jisté míry chudý! Ježíš přichází, aby i nás osvobodil z naší nesvobody a spoutanosti, z naší slepoty a ochromenosti, od našich slabostí a hříchu. A jedině ten, kdo se bytostně setká s Kristem a přijme jeho poselství do svého srdce, tak postupně a velmi pomalu, po malých krůčcích, může dosahovat pravé svobody.
Říká-li Ježíš v závěru dnešního evangelia: „Dnes se naplnilo toto Písmo…“ – tak to znamená, že právě teď, už nyní je naplněno, spása je nám nadosah, toto osvobození, tato dobrá zpráva se uskutečnila. Ono „dnes“ vyslovené tehdy Ježíšem, je vztahující se dnes i k nám, tak jako i ke každé době a ke každé lidské situaci, protože v každé době a v každé situaci Kristus působí, osvobozuje a zachraňuje!
„A všichni v synagoze na něho upřeně hleděli“. Ježíš stál přede všemi jako ten, v němž docházejí naplnění všechny předobrazy Starého zákona. Stál tehdy přede všemi jako ten, který byl posvěcen mocí Ducha svatého, jako Nejvyšší a Věčný Kněz Nové smlouvy. Viděli vlastně toho, který – jak se píše v knize Zjevení – je „alfa i omega, který je, který byl a který přijde, Vševládný“. (Zj 1,8)
I když si to ne všichni a vždy chtějí přiznat, tak skutečně platí, že každý člověk – dříve či později – se bude muset konfrontovat s Kristovou tváří a jeho evangeliem. Ano, každý člověk musí zaujmout nějaký postoj vůči Kristu, buď jde o postoj přijetí, nebo o postoj odmítnutí.
Ptejme se proto dnes každý sám sebe, ke komu upírám svůj pohled? Pošilhávám někam jinam, více doleva či doprava, nebo skutečně upírám svůj pohled na Vykupitele?
Bratři a sestry, děkujme v této chvíli našemu Pánu Ježíši Kristu za jeho spásné dílo a za jeho pomoc, kterou nabízí. S láskou také mysleme na „Petra našich dnů“, papeže Františka, a vyprošujme mu posilu v jeho nemoci. Mějme přitom vždy upřený zrak na toho, o němž svatý Petr vyznal: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého!“
Amen!