Nářek kardinála Saraha: Katolická církev ztratila smysl pro posvátno

Kardinál Robert Sarah; foto: Paul Jeffrey / CNS

Prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti hovoří v exkluzivním rozhovoru z 13. září s římským korespondentem National Catholic Register Edwardem Pentinem kromě tohoto tématu také o důvodech, které ho přiměly napsat jeho nejnovější knihu „Den se již nachýlil“.

Zaměřuje se na současnou krizi církve a společnosti a věří, že je poháněná v první řadě ateismem, že nestavíme Boha do středu našich životů, a stejně tak převládajícím přáním pokládat „osobní názor za pravdu“. Ti, kdo ohlašují „revoluci a radikální změny,“ varuje nás, „jsou falešní proroci“, kteří „nemají na srdci dobro svého stáda“.

Guinejský kardinál také vysvětluje, že milost Afriky spočívá v tom, že zůstává „Božím dítětem“, hovoří o pozitivních a negativních dopadech liturgické reformy a říká, že za snahami o zákaz mimořádné formy římského ritu stojí „démon“, který si přeje naši „duchovní smrt“. „Jak můžeme nebýt překvapeni a šokováni tím, že co bylo včera pravidlem, je dnes zakázáno?“ ptá se a naléhá, abychom „zanechali dialektických protikladů“.

Co je tím nejdůležitějším, co byste chtěl předat čtenářům své knihy?

Aby mou knihu nepochopili špatně. Nerozvíjím v ní své osobní teze nebo akademický výzkum. Ta kniha je nářkem mého srdce kněze a pastýře. Velmi trpím, když vidím církev rozpolcenou a naprosto zmatenou. Velmi trpím, když vidím, jak jsou evangelium a katolická morálka přehlížené, eucharistie ignorovaná nebo zneuctěná. Velmi trpím, když vidím opuštěné, odrazené kněze, kteří sledují, jak víra mnohých upadá.

Pokles víry ve skutečnou přítomnost Ježíše v Eucharistii je jádrem současné krize církve a jejího úpadku, zejména na Západě. My biskupové, kněží a laičtí věřící jsme všichni zodpovědní za krizi víry, krizi církve, krizi kněžství a odkřesťanšťování Západu. Georges Bernanos napsal před válkou: „Každou chvíli opakujeme se slzami bezmocnosti, lenosti či pýchy, že se svět odkřesťanšťuje. Ale svět nepřijal Krista – non pro mundo rogo – my jsme ho přijali; to z našich srdcí Bůh zmizel, to my se odkřesťanšťujeme, nešťastníci!“ (Nous Autres, Français, „My Francouzi“ – in Scandale de la Vérité, „Skandál pravdy“, Points/Seuil, 1984).

Chtěl jsem otevřít své srdce a podělit se o jistou věc: hluboká krize, kterou církev ve světě a zvláště na Západě prožívá, je plodem toho, že zapomněla na Boha. Pokud naším prvotním zájmem není Bůh, všechno ostatní se zhroutí. Kořeny všech krizí, antropologické, politické, sociální, kulturní i geopolitické, leží v zapomnění na Boží primát. Jak řekl papež Benedikt XVI. během svého setkání se světem kultury 12. září 2008 v College des Bernardins (Bernardinské koleji), quarere Deum – hledání Boha – to, že jsme vnímaví k esenciální skutečnosti Boha je ústřední bod, na němž stojí všechny civilizace a kultury. To, co stvořilo evropskou kulturu – hledání Boha a ochota nechat se jím najít, poslouchat ho – zůstává i dnes základem každé opravdové kultury a nezbytnou podmínkou pro přežití lidstva. Neboť odmítnutí Boha či naprostá lhostejnost vůči němu jsou pro člověka fatální.

Snažil jsem se v této knize poukázat na to, že jádrem všech současných krizí je tekutý ateismus, který se projevuje tak, že existenci Boží sice nepopíráme, ale v praxi žijeme tak, jakoby nebyl.

V závěru své knihy hovořím právě o tom jedu, kterého jsme všichni obětí: tekutém ateismu. Prostupuje všechno, dokonce i naše debaty v církvi. Spočívá v tom, že dovolíme, aby radikálně pohanské a světské způsoby myšlení či života existovaly vedle sebe s vírou. A jsme s tímto nepřirozeným soužitím docela spokojeni! To ukazuje, že je naše víra zředěná a nekonzistentní! První reformou, kterou potřebujeme, je reforma srdcí. Už nesmíme dělat kompromisy se lží. Víra je jak pokladem, který musíme chránit, tak silou, která nám umožňuje jej bránit. Myšlenka, že můžeme „odložit Boha stranou“, udělat z něj sekundární skutečnost, zasáhla srdce mnoha kněží a biskupů.

Bůh není středem jejich života, jejich myšlenek a činů. Život modlitby už není centrální. Jsem přesvědčen, že kněží musí hlásat primát Boha svými vlastními životy. Církev, v níž kněží už nepřinášejí tuto zvěst, je nemocnou církví. Život kněze musí hlásat světu, že „Bůh sám stačí“, že modlitba, tento důvěrný a osobní vztah, je středem jeho života. To je nejpodstatnější důvod pro kněžský celibát.

Zapomínání na Boha nachází svůj první a nejzávažnější projev v sekularizovaném způsobu života kněží. Oni jsou první, kdo musí nést dobrou zprávu. Jestliže to jejich osobní život neodráží, rozšíří se praktický ateismus v celé církvi a ve společnosti. Myslím si, že se nacházíme v přelomové době v dějinách církve. Církev potřebuje hlubokou, radikální reformu, která musí začínat reformou způsobu bytí a způsobu života kněží. Církev je sama o sobě svatá. Naše hříchy a naše světské zájmy brání tomu, aby se její svatost šířila.

Je načase odložit všechna tato břemena a dovolit církvi, aby konečně vypadala tak, jak ji Bůh vytvořil. Někteří se domnívají, že dějiny církve jsou poznamenány strukturálními reformami. Já jsem přesvědčen, že dějiny mění světci. Struktury následují a nedělají nic jiného, než že udržují to, co způsobili světci.

Navzdory pochmurnému názvu knihy a alarmujícím pozorováním stavu naší Západní civilizace je základním prvkem Vaší práce pojetí naděje. Vidíte stále důvody k naději v našem světě?

Název je temný, ale realistický. Opravdu vidíme, jak se celá Západní civilizace rozpadá. V roce 1978 vydal filozof John Senior knihu Smrt křesťanské kultury. Stejně jako Římané ve čtvrtém století, i my vidíme, že barbaři přebírají moc. Tentokrát však barbaři nepřicházejí zvenčí k útoku na města. Barbaři jsou uvnitř. Jsou to jednotlivci, kteří odmítají svou vlastní lidskou přirozenost, stydí se za svou omezenost stvořené bytosti, kteří se chtějí považovat za stvořitele bez otců a bez dědictví. To je skutečné barbarství. Naopak, civilizovaný člověk je hrdý a šťastný, že je dědicem.

Přesvědčili jsme své současníky, že abychom mohli být svobodní, nesmíme být na nikom závislí. To je však tragický omyl. Lidé na Západě jsou přesvědčeni, že dostávat něco je v rozporu s důstojností lidské osoby. Ale civilizovaný člověk je dědicem, dostává dějiny, náboženství, jazyk, kulturu, jméno, rodinu.

Když odmítneme začlenit se do sítě závislosti, dědictví a původu, ocitneme se nazí v džungli konkurenčního hospodářství odkázáni pouze sami na sebe. Protože když člověk odmítne uznat, že je dědicem, je odsouzen do pekla liberální globalizace, v němž se vzájemně střetávají zájmy jednotlivců a kde nevládne jiný zákon než snaha vytvářet zisk za každou cenu.

Název knihy však každopádně obsahuje i světlo naděje, neboť jsem ho převzal z prosby učedníků z Emauz v Lukášově evangeliu: „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.“ (Lk 24,29) Víme, že Pán se jim nakonec zjeví. Náš první důvod k naději je tedy Bůh sám. On nás nikdy neopustí! Pevně věříme v jeho slib. Brány pekelné nepřemohou svatou katolickou církev. Bude vždy archou záchrany. Vždy bude dost světla pro toho, kdo hledá pravdu s čistým srdcem.

I když se všechno zdá být v rozkladu, vidíme klíčit zářící semínka obrody. Rád bych zmínil všechny skryté světce, kteří nesou církev, což jsou zejména ti věrní věřící, kteří postavili Boha do středu svého každodenního života. Kláštery jsou ostrovy naděje. Zdá se, že zde životní síla církve našla své útočiště, jako v oázách uprostřed pouště – ale stejně tak jsou oázami i katolické rodiny, které konkrétně žijí evangelium života, zatímco svět jimi pohrdá.

Křesťanští rodiče jsou skrytými hrdiny naší doby, mučedníky našeho století. Nakonec bych chtěl vzdát hold i tolika věrným a neznámým kněžím, kteří učinili z oběti na oltáři střed a smysl svého života. Svým každodenním uctivým a láskyplným obětováním při mši nesou církev, aniž by si toho byli vědomi.

Jak tato kniha doplňuje vaše předchozí svazky – Bůh, nebo nic a Síla ticha? Co obsahuje nového?

V knize Bůh, nebo nic jsem chtěl vzdát díky Bohu za jeho působení v mém životě. Chtěl bych skrze ni dosáhnout toho, abychom postavili Boha do středu našeho života, našich myšlenek, našich činů, na jediné místo, které mu náleží, tak aby se naše křesťanská cesta stáčela k této Skále, skrze níž se člověk buduje a formuje, dokud nedoroste „zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti“. (Ef 4,13) Síla ticha je o duchovní důvěře. Nemůžeme se připojit k Bohu; můžeme jen v tichosti zůstávat v jeho přítomnosti.

Tato poslední kniha je syntézou předchozích. Snažím se v ní jasně popsat současnou situaci a vystihnout její hlavní příčiny. Ukazuji v ní vážné lidské a duchovní následky toho, když člověk opustí Boha. Ale současně Den se již nachýlil důrazně ujišťuje, že Bůh neopouští člověka, i když se před ním jako Adam skryje uprostřed stromoví jeho zahrady. Bůh se ho vydává hledat a nachází ho. Odtud plyne záblesk naděje pro budoucnost.

Foto: Lucie Horniková / Člověk a víra

V uplynulých letech čelila církev mnoha kontroverzím, souvisejících – podle některých – se zpochybňováním morálního učení církve jejími čelními představiteli, například v Amoris Laetitia (Radost z lásky), ignorací magisteria Jana Pavla II. (které Papežský institut Jana Pavla II. nedávno výrazně pozměnil), snahami o podrývání Humanae Vitae (Lidský živots) a revizí trestu smrti, abych jmenoval jen některé. Proč se to děje a měli by se tím věřící znepokojovat?

Čelíme opravdové kakofonii od biskupů a kněží. Každý pokládá svůj osobní názor za pravdu. Ale je jen jedna pravda: Kristus a jeho učení. Jak by se mohla církevní nauka změnit? Evangelium se nemění. Je stále stejné. Naše jednota nemůže být budována na základě moderních přesvědčení. List Židům říká: „Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na navěky. Nedejte se strhnout všelijakými cizími naukami. Je dobré spolehnout se na milost, a nikoli na předpisy o pokrmech; kdo je dodržoval, nic tím nezískal“ (Žd 13,8–9) – protože „mé učení,“ říká Ježíš, „není mé, ale toho, kdo mě poslal“. (J 7,16). Bůh nám to často opakuje: „Neznesvětím svoji smlouvu, nezměním, co splynulo mi ze rtů. Jednou jsem přísahal na svou svatost.“ (Ž 89,35–36)

Někteří lidé zneužívají Amoris Laetitia, aby odporovali velkému učení Jana Pavla II. Ale mýlí se. Co bylo pravdivé včera, zůstává pravdivé i dnes. Musíme se pevně držet toho, co Benedikt XVI. nazval hermeneutikou kontinuity. Jednota víry předpokládá jednotu magisteria v čase a prostoru. Když je nám předkládáno nové učení, musí být vždy interpretováno v souladu s předchozím učením.

Zavedeme-li zlomy, zničíme jednotu církve. Ti, kdo hlasitě ohlašují revoluci a radikální změny, jsou falešní proroci. Nemají na srdci dobro svého stáda. Vyhledávají popularitu v médiích za cenu božské pravdy. Nebuďme ohromení. Jedině pravda nás osvobodí. Musíme mít důvěru. Magisterium církve si nikdy nebude odporovat. Když zuří bouře, musíme se připoutat k tomu, co je stabilní. Nehoňme se za módními novinkami, které zmizí dříve, než je vůbec stačíme pochopit.

Do jaké míry věříte, jako někteří kritici, že post–koncilní liturgické reformy vedly k současné krizi v církvi, o které mluvíte ve své knize?

Věřím, že v tomto ohledu celou situaci osvětluje učení Benedikta XVI. Zrovna nedávno se odvážil napsat, že v jádru krize církve je krize liturgie. Jestliže nepokládáme Boha do středu liturgie, nepokládáme ho ani do středu církve. Při slavení liturgie se církev obrací ke svému zdroji. Veškerý důvod její existence je obracet k Bohu, nasměrovat všechny oči ke kříži. Pokud tak nečiní, klade do středu sama sebe; stává se zbytečnou. Domnívám se, že právě ztráta orientace, tohoto pohledu upřeného na kříž, je symbolická vzhledem ke kořenům církevní krize. Koncil přece učí, že „liturgie slouží především k prokazování úcty Boží velebnosti“. My jsme ji zploštili na lidskou, sebestřednou oslavu, přátelské setkání, které povznáší samo sebe.

Proto by neměl být zpochybňován koncil, ale ideologie, která se rozmohla v diecézích, farnostech a seminářích v následujících desetiletích. Mysleli jsme si, že posvátno je zastaralá hodnota. Ale ve skutečnosti je to absolutní nutnost na naší cestě k Bohu. Rád bych citoval Romana Guardiniho: „Jestliže pocity Boží blízkosti a bezpečí nevyvažuje osobní znalost jeho exkluzivního majestátu a hluboce vznešené svatosti, zůstanou slabé a vetché.“ (Meditace přede mší; 1936)

V tomto smyslu trivializace oltáře a posvátného prostoru kolem něj způsobilo skutečné duchovní pohromy. Pokud již oltář není posvátným prahem, za nímž sídlí Bůh, jak bychom mohli mít radost z přiblížení se k němu? Svět, který odmítá posvátno, je uniformní, mdlý a smutný svět. Vykradením naší liturgie jsme světu způsobili rozčarování a duše jsme odsoudili k nudnému smutku.

Které aspekty liturgické reformy měly podle Vašeho názoru pozitivní a negativní dopady na věřící?

Je důležité ocenit velkou rozmanitost biblických textů k meditaci. Také částečné zavedení národních jazyků bylo nezbytné.

V první řadě si myslím, že hlavním učením koncilu je úsilí o hlubokou a teologickou účast věřících. To bylo bohužel zneužito různými agitátory a aktivisty. Přehlíželi jsme to, že aktivní účast lidu nespočívá v rozdělování rolí a funkcí, ale v uvádění věřících do hloubky velikonočního tajemství, aby mohli žít a zemřít s Ježíšem skrze autentičtější a radostnější křesťanský život založený na evangelijních hodnotách.

Když odmítneme považovat liturgii za opus Dei, tj. „dílo Boží“, riskujeme, že ji proměníme v lidské dílo. Poté si užíváme vymýšlení, tvoření a množení formulací a variací a myslíme si, že budeme vyslyšeni pro množství svých slov (viz Mt 6,7).

Foto: silviarita / Pixabay

Věřím, že Sacrosanctum Concilium je důležitým textem pro hluboké a mystické porozumění liturgii. Museli jsme se zbavit určitého formalismu. Bohužel to bylo nahrazeno pochybnou kreativitou, která přeměňuje Boží dílo na lidskou skutečnost. Současná technická mentalita by ráda zredukovala liturgii na efektivní dílo pedagogiky. Za tímto účelem usilujeme o to, aby byly obřady veselé, atraktivní a přátelské. Ale liturgie nemá žádnou pedagogickou hodnotu kromě té, že je na prvním místě ustanovená k oslavování a uctívání Boha a posvěcování člověka.

Aktivní účast tedy v této perspektivě znamená najít v sobě ten posvátný úžas, tu radostnou bázeň, která nás ztiší před Boží velebností. Musíme odmítnout pokušení zůstat v „lidském“, abychom vstoupili do „božského“. V tomto smyslu je politováníhodné, že svatostánky v našich kostelích nejsou místy pro uctívání Boha, že dovnitř vstupujeme ve světském oblečení, že přechod od lidského k božskému není naznačen architektonickou hranicí. Koncil učí, že Kristus je přítomen ve svém Slově, když je nahlas pronášeno; je tedy nešťastné, že čtenáři nemají odpovídající šaty, naznačující, že nevyslovují lidské, ale Božské slovo.

Konečně, pokud je liturgie Kristovým dílem, není třeba, aby do ní celebrant přidával své vlastní komentáře. Boha netěší množství formulací a variací, ani neustálá změna modliteb a bujará liturgická kreativita, ale metanoia, radikální proměna našich životů a jednání, vážně znečištěných hříchem a poznamenaných tekutým ateismem.

Je třeba si uvědomit, že když misál opravňuje k určitým zásahům, ty se nesmějí stát profánním a lidským proslovem, natožpak komentářem k současným událostem, ani světským pozdravem přítomných, ale krátkým povzbuzením ke vstupu do tajemství. Nic světského nemá v liturgických úkonech své místo. Bylo by vážnou chybou věřit, že světské, okázalé prvky povzbudí věřící k větší účasti. Tyto prvky prosazují pouze lidskou účast a ne účast na Kristově posvátném a spasitelném konání.

Názorně nám to ilustrují koncilní předpisy. Zatímco Konstituce (o posvátné liturgii) opakovaně vybízí k vědomé a aktivní účasti a dokonce i plnému porozumění obřadům, ve stejném duchu doporučuje latinu s tím, že „věřící by měli být schopni říkat a zpívat společně v latině ty části ordinária, které jim náleží“.

Skutečné porozumění obřadům není dílem samotného lidského rozumu, který by měl všechno pochopit, všemu porozumět, všechno si osvojit. Porozumět posvátným obřadům předpokládá skutečnou účast na tom, co vyjadřují tajemství. To je porozumění zahrnující sensus fidei, které prožívá živou víru skrze symboliku a které více poznává skrze prožitek než skrze rozumové pochopení.

Kristův zápal je také liturgie; jen pohled víry může odkrýt dílo spásy uskutečněné z lásky. Jediné, co v tom vidí lidský rozum, je smrtící selhání a hrůza kříže. Proniknout do participatio actuosa předpokládá, že se stejně jako učedníci z Emauz necháme zasáhnout skrze lámání chleba, abychom porozuměli Písmu.

Jak nám nedávno připomenul papež František, kněz se nesmí projevovat jako „showmaster“ (herec), aby získal obdiv shromáždění. Naopak, musí mít účast na Kristově jednání, proniknout do něj, stát se jeho nástrojem. Tak nebude muset neustále mluvit a čelit shromáždění, ale bude spíše jednat in persona Christi a do tohoto snubního dialogu zahrne i věřící.

(Převzato z RC Monitor, číslo 24)