Mariánský advent s biskupem Josefem Hlouchem

Ilustrační obrázek: Bartolomè Esteban Murillo – Svatá Rodina (1650); Repro Katolický týdeník

Přichází večer první neděle v prosinci. Večer první neděle adventní – a já sleduji z povzdáli, jak se za zpěvu koled rozsvěcuje na náměstí vánoční strom. Proč už nyní vánoční stromek a zpěv koled, chtělo by se mi volat, ale asi bych působil jako podivín. Navíc se ode mne jako od duchovního očekává, že k shromáždění přítomných spoluobčanů pronesu „pár hřejivých slov našeho pana faráře“, jak mne rok co rok k tomu vybízí naše paní starostka. Symbolem adventu není vánoční stromek, ale je to adventní věnec, na kterém se postupně rozsvěcují svíce. Každou neděli uprostřed posvátného šera se rozsvítí další – a čím blíže jsou Vánoce, tím víc světlo narůstá, aby symbolizovalo příchod pravého neuhasitelného Světla, Ježíše Krista, na tento svět.

Advent by měl být dobou radostného očekávání, jaké prožívala Panna Maria s Ježíšem pod srdcem. Proto vám pro tuto dobu adventní předkládám několik myšlenek z díla Božího služebníka biskupa Josefa Hloucha, ve kterém vykládá Mariin Magnificat, abychom mohli prožít s Marií dobu adventní – ne ve znamení shonu, ruchu, nýbrž jako dobu radostné naděje, že se nám narodí Vykupitel v našich srdcích.

P. Martin Weis

Požehnaná Panna, vedena Duchem Svatým, jde navštívit svou tetu Alžbětu.

Šla cestou obtížnou, vedoucí na hory i údolí… Šla cestou skalnatou a obtížnou, nesouc vtěleného Boha, z jehož úst slyšíme: Já jsem cesta. Zdaž mu Matka Boží ve své starostlivosti, jaká je vlastní srdci mateřskému, nemyslila na celé lidstvo, na jeho životní cesty? Kudy vy, moje děti, budete kráčet, kam povedou, jaké budou a kam vás přivedou vaše cesty? Ó, vy cesty lidí a lidstva! Kam jste vedly a kam vedete a kam zavedete ty, kteří jsou pozváni ke zpěvu díků – Magnificat! Děti, když ty vaše cesty vedou zřídka ke svatostánku, kam vás zavedou? Mládeži, vy lidé obchodu, průmyslu, vědy, kam vaše cesty vedou, jestliže mezi nimi nemá na vašich životních mapách zvláštní vyznačení cesta vyznačená Desaterem, na rozcestí křížem a na konci náručí Otec nás všech? Vzpomeň na své životní cesty a jistě najdeš tak mnohou cestu požehnanou, jakoby zahřátou šlépějemi Matky Boží, Poutnice. Jakoby čekaly na tebe u těch mnohých cest květy zasazené kdysi rukou Panny Marie.

Maria vešla do domu Zachariášova a pozdravila Alžbětu.

Pozoruj, duše má, rozjímej toto tajemství. Bůh sám to zařídil, že Matka Boží přichází k matce předchůdce Páně. Syn člověka nepřišel, aby mu sloužili, nýbrž přišel sloučit druhým. Hle, ta pokora Matky Boží. Tak daleko, tak úmornou cestu vykoná a první pozdravuje svou příbuznou. Sloužit druhým, to je duch Mariin. To je duch Ježíšův. A čím je ta ochota větší a čím jsi při tom pokornější, tím krásnější je ta služba, podobná té službě, kterou prokázala Panna Maria Alžbětě. Alžběta žasne. Nejprve nad tím, že Matka jejího Boha k ní přichází. A ve chvíli, kdy Maria promluvila, pozdravila, udál se onen div milosti na Alžbětině dítěti. A tak Matka Boží přináší do tohoto domu Boha a skrze něho posvěcení a radost. V tomto domě oslaví Boha svým nesmrtelným Magnificat, svou pokornou prací, které se tu bude věnovat po tři měsíce. A opět se ti otvírají brány nových tajemství pozvání a poslání. Kamkoliv přijdeš a kdekoliv jsi, dones Boha, posvěcuj, oslavuj Boha, služ!

Uchvácena radostí a poctou velebí sv. Alžběta Pannu Marii, že přece k ní přichází.

Velebí ji, že jí Bůh tak vyznamenal. Velebí ji i pro požehnání, které přinese její dítě světu: „požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého!“ Ale Maria Panna ihned od sebe odvádí tuto pozornost a převádí ji na Boha. Odpovídá oním nesmrtelně krásným, věkopamátným Magnificat – Velebí duše má Hospodina! Magnificat obsahuje celé dějiny lidstva v minulosti a předpovídá budoucnost. Ono je zároveň trestí mystiky, mluví o Boží moci, svatosti, milosrdenství, lásce, která se schyluje k poníženému, aby ho povýšila. Mluví o Božím milosrdenství, které jest jednou z nejzákladnějších vlastností Božích cest. A ta jest i studnicí nejradostnějších pravd, ale také katechismem nejvážnějších napomenutí.

Velebí duše má Hospodina! Když je to pravda, pak je všechno v pořádku, všechno je krásné, všechno je šťastné. Kéž bychom uměli aspoň první slova z Magnificat učinit mluvou své duše. Když ti někdo ublíží, přes to, aby uslyšel: Velebí duše má Hospodina! Kdybys tak pokušení a svody, s nimiž přichází ten, který Hospodina nenávidí, uměls vyrovnat slovy: Velebí duše má Hospodina! Když máš před sebou těžký úkol, když musíš vyřešit své nelehké postavení, čiň to prostým velebí duše má Hospodina – jak šťastně by to všechno dopadlo, kdyby tento zpěv Marie Panny byl vždy odpovědí na různé maličkosti, nepříjemnosti i velké věci, které přináší den. A jak krásný byl by ten den.

Život je pohyb.

Křížem krážem směřují cesty lidí, auta, vlaky, letouny, dopisy, telefony, telegramy, spisy. To jsou všechno prostředky, kterými chodí člověk k člověku, národ k národu. A ty nohy každého s něčím někomu donesou. A tak si lidé chodí pomáhat, potěšit, posvětit, ti nejšťastnější donesou druhému Boží chválu a tam ji zanechají. Ta místečka všecka, která slyšela tvé Magnificat v těch nejrůznějších formách, oživnou, zazáří v hodinku tvé smrti, začnou svítit jako hvězdy na ztemnělé obloze zapadajícího slunce života. Jak krásná je taková obloha poseta takovými hvězdami! Jak krásné je umírat při pohledu na tolik světel, tolik tisíců tisíckrát vymodlených Magnificat.

Jak je krásné vidět v té chvíli, kdy všechno pozemské odpadá jako zvadlé listí, vidět tisíce bratří a sester, že jsi jim byl do jisté míry Marií, která k nim přišla, ukázala jim, jak se má Bůh chválit, donesl jim dar chvály Boha. Loučíme se s rozjímáním Magnificat, které poneseme životem. Bylo by jistě krásné a Matkou Boží požehnané, kdybychom si znova Magnificat a jeho tajemství zamilovali. Amen.

(Z textů Božího služebníka Josefa Hloucha vybral prof. P. Martin Weis, postulátor beatifikačního procesu)