Křesťanská antropologie a genderová teorie

(Mons. T. Holub) Prohlášení a výzvy, které se v současnosti kolem pojmu „gender“ objevují – mnohdy velmi emocionálně nabité, vyhrocené, někdy až s apokalyptickými vizemi – ve mně vyvolávají dojem, že mnozí přispěvatelé bohužel právě tuto komplexnost genderové problematiky nerespektují.

Ilustrační snímek: Jan Hudáč / Člověk a víra

Pokud se komplexností myslí přesná definice pojmů a jejich správné používání v diskusích a argumentacích, pak lze souhlasit s tím, že mnozí účastníci debat tuto komplexnost nerespektují. Je ale zřejmé, že nejde primárně o významy pojmů, ale o normativní soudy, které se pomocí těchto pojmů vytvářejí. Je zde tedy velmi propletená a složitá situace několika myšlenkových směrů, které spolu v něčem souhlasí, v něčem nesouhlasí.

Jednoduše řečeno:

• pohlaví (sex) je antropologická kategorie, která je založena na biologických rozdílech (odlišné chromozómy, odlišné primární pohlavní znaky, odlišné pohlavní buňky, sekundárně a méně ostře pak i odlišná psychika). Existují jedinci, u kterých je toto rozlišení problematické (např. přítomnost chromozómů XXY, obojí pohlavní orgány apod.).
• rod (gender) je antropologická kategorie zachycující sociální roli člověka z hlediska mužského a ženského principu (dnes tendence rozšířit i na alternativní role) a psychickou sebeidentifikaci (tam jde hlavně o sexuální menšiny) v různých kontextech. Např. v různých kulturách znamená role muže něco odlišného, vztah muže a ženy je formován jinými východisky apod. Připomínám ale, že primárně jde o roli někoho (muže nebo ženy). Muž a žena jsou tedy východiskem pro genderové úvahy. Logicky tedy musí mít pohlaví prioritu před genderem.

Definice těchto pojmů nepředstavuje žádný problém a lze je chápat jako zcela legitimní. Problém je až v následných normativních soudech, tedy co je správné a co ne.

To je ovšem ideální situace, ve které nežijeme. Fakticky je to tak, že některé termíny jsou již nějak normativně „nabité“, neboť jejich význam a funkce daná způsobem, jak fungují v jazyce, obnášejí implicitní hodnotové soudy. Výraz „nácek“ obnáší implicitní odsudek, pojem „homofobie“ obnáší implicitní tezi, že záporné hodnocení homosexuality je nežádoucí, či dokonce nemoc atd. Podobně „nabitý“ je dnes i termín „gender“, který v sobě implicitně nese ne jen neutrální definici, nýbrž celý určitý teoretický kontext, který je z hlediska křesťanské víry i zdravého rozumu nepřijatelný. Proto problém nezačíná až na úrovni nějakých normativních soudů, nýbrž již samotné používání tohoto termínu vzhledem k fungujícímu jazykovému kontextu implicitně zamořuje debatu nepřijatelnými předpoklady. Především a na prvním místě je to předpoklad, že kategorie genderu, tak, jak je definována jakožto odtržená od pojmu „pohlaví“, je vůbec smysluplná a rozumně vyčlenitelná; zda se tím nerýsují hranice, kde nejsou, a naopak nemažou hranice, kde jsou.

Rozlišování „pohlaví“ a „gender“ totiž implicitně předpokládá redukci „pohlaví“ na biologický fenomén a redukci „genderu“ na sociální či psychologický konstrukt. Skutečnost je ale taková, že pohlaví má sice svoji biologickou stránku, ale je založeno ontologicky (metafyzicky) – „jako muže a ženu je stvořil“ – a projevuje se na všech rovinách lidského bytí: biologické, duševní, duchovní i sociální. A na druhou stranu, komplex aspektů psychologického a sociálního (sebe)pojetí „nevisí ve vzduchu“, nýbrž je (zdravým nebo nemocným) výrazem metafyzické skutečnosti. Samo rozlišování „sex“ a „gender“ – máme-li za to, že se vůbec jedná o pojmy vhodně vystihující realitu – tedy implicitně předpokládá tento dualismus, který ve výsledku degraduje obojí – podobně jako např. descartovský dualismus degraduje tělo na stroj a duši na vědomí. Pokud nejsme dualisté, neměli bychom se nechat dotlačit k zamoření našeho jazyka pojmy „res cogitans“ a „res extensa“ (nebo svolit, že „duše“ a „tělo“ budou takto definovány). Pokud nejsme genderisté, neměli bychom se nechat dotlačit k zamoření jazyka distinkcí mezi „genderem“ a „pohlavím“, a tím implicitně svolit k degradaci obojího. Jakmile nám na straně „pohlaví“ zbude jen biologie, bude jen otázka času, než oduševnělí genderisté prosadí vyřazení této kategorie ze všech úvah relevantních pro člověka jakožto člověka. (Vzpomeňte jen, co se stalo, když se rozlišila „láska“ od „sexu“).

• Dosud bylo v naší kultuře v zásadě jednotně přijímáno (bez ohledu na náboženskou víru), že stěžejní je pohlaví, které se píše do matriky, zařazuje člověka do určitých typů společnosti (na vojnu chodili jen muži), vymezuje mu některá povolání (muže kojné jsme nikdy neměli, ženy kněze také ne). Existovala a existuje samozřejmě šedá zóna různých nestandardních postojů a identifikací, která byla tu více tu méně tolerována, ale normativně neměla žádný vliv.
• Nyní jsme v situaci, kdy se gender nejen studuje, ale – jak bylo výše vysvětleno – genderový pohled se staví na přednostní místo před pohlaví. Jestliže se žena cítí být mužem, nárokuje si mužské záchody, šatny a sporty a naopak. Někteří se necítí být mužem ani ženou a vyžadují zvláštní status i osobní zájmena. A protože je jich hodně typů, je celá scéna velmi nepřehledná a stále se mění. Existuje tlak, aby se právě toto dostalo do legislativy a do primárního rozlišování mezi gendery, nikoli pohlavími. V některých zemích světa už došlo k prosazení řady konkrétních kroků (obrovská liberalizace prohlašování sebe sama za jiný gender apod.), které vedou až k potlačení jakéhokoli významu pohlaví. To je ona genderová ideologie. Tu Mons. Holub níže odmítá, ale chápe ji zjevně jako nepříliš velké nebezpečí, protože je to jen radikální forma a kritiku této radikální formy nelze vztahovat na genderová studia jako celek.
• Zde se tedy nabízí otázka a úkol pro intelektuály: Je radikální genderová ideologie, která v posledku až minimalizuje roli pohlaví na úkor fluidního genderu okrajovým fenoménem jinak solidních a smysluplných genderových studií, nebo je to nutný rys genderových studií, které se bez oné radikálnosti a mobilizace mas ve prospěch genderových menšin stane pouhou banalitou? Společenské role přece zkoumají historikové, psychologové nebo sociologové celá desetiletí a nejde tedy o nic nového. Nové je až ono revoluční bourání biologických základů rozlišování mužů a žen, tedy ona radikální podoba genderových studií. Zde by bylo jistě velmi žádoucí dobré a nezaujaté zkoumání celé genderové teorie a ideologie. Odpověď bohužel zní, že radikální genderová ideologie není okrajovým fenoménem smysluplných genderových studií, ale jejich podstatou a nutným projevem. Tím, jak si definovala svůj předmět („gender“) genderová studia programově rezignují na zkoumání toho, co je na tomto předmětu reálně nejpodstatnější: totiž jeho metafyzické a biologické zakotvení. Komplex odvozených fenoménů byl totiž „hypostazován“ a odříznutý od svého metafyzického základu, a takto zmrzačený pak fixuje pojmem „gender“ – který, právě protože je to „jen pojem“ (a ne soud) sám o sobě může vypadat zcela neškodně.

(Mons. T. Holub) Osobně v žádném případě nepopírám, že v genderové problematice jsou silně zastoupeny i nebezpečné radikální postoje. Zároveň ale považuji redukci celé sociálně-kulturní a historické problematiky role pohlaví na tyto ideologicky zaměřené radikální teorie za značně zavádějící.

Bohužel se nejedná o redukci. I kdyby teoreticky mohla existovat ideologicky nezatížená genderová studia, fakticky nikdo jiný než radikální genderisté v těchto oborech nepracuje.

(Mons. T. Holub) Pro vyvážený pohled na celou problematiku je to redukce nebezpečná a její přijetí křesťany vylučuje ze seriózní společenské diskuse.

Fakt, že humanitní a sociální obory jsou z 90 a více procent ovládány radikálně levicovými ideology, je nejen všeobecně známý, ale byl už i potvrzen vědeckými studiemi. Za této situace je zcela naivní usilovat o respekt v takto ideologicky otráveném prostředí. Naopak: je třeba neustále poukazovat na to, že standardy diskuse, celý pojmový, instituční rámec atd. jsou ve vleku nepřijatelné radikální ideologie, takže jakýkoliv výraznější nesouhlas s touto ideologií vede k marginalizaci a znemožnění oponenta (viz zkušenosti kolegů v Kanadě a USA) – takže za těchto okolností již nelze přistoupit na hru na „vědeckou diskusi“. Je to, bohužel, už dávno ideologická válka, která má s vědou jen málo společného.

(Mons. T. Holub) Zároveň takovýto přístup přináší více znepokojení, chaosu a paniky než lepšího pochopení problému, kterého je v současné době velmi zapotřebí. Problematika genderu je daleko složitější, než aby se vešla do několika sloganů. Rozsáhlá oblast genderových studií totiž zahrnuje celou škálu přístupů, které je nutné nejprve studovat a pak eventuálně kriticky posuzovat.

Je třeba ale upozornit, že pokud se zbavíme jednoho chápání role ženy (např. tradičního, ať už se tím myslí cokoli), nenastoupí vzduchoprázdno, jakási bez přívlastková Eva, neboli „ryzí žena“. To, co nastoupí, bude jiné chápání role ženy a jiné chápání role muže. Nikde ale není řečeno, že to nové bude lepší, než to staré. Snaha vypracovat teorii, která by byla oproštěná od jakékoli ideové základny nebo metafyziky, je zcestná.

(Mons. T. Holub) Křesťanské pojetí vztahu muže a ženy vychází z biblické zvěsti. Východiskem pro pochopení tohoto vztahu je princip komplementarity založený na rovné důstojnosti muže a ženy v Božích očích a na respektu před životem jako darem od Stvořitele. To je základní a neměnné východisko pro postoj Církve v celé genderové problematice.

Křesťanské pojetí bere vážně tělesnost a tedy i pohlavní rozdíly. Bible i církevní tradice jasně rozlišují mezi muži a ženami, které nahlíží jako různé, ale stejně hodnotné a důstojné realizace lidství. O relativizaci pohlavního rozdílu v nauce církve prakticky nic nenajdeme. Velmi často citovaný list Galaťanům (Už není muž ani žena…) říká jen to, že v Kristu mají k Bohu stejně blízko muži i ženy. Rozdíl mezi nimi tedy není v přístupu k Bohu. Jiné rozdíly se nijak nezpochybňují. Někteří teologové si pohrávali s platonskou koncepcí prvního člověka jako androgyna (známý je tím např. Řehoř z Nyssy), ale jde jen o okrajové koncepce, které se nikdy nestaly vážným tématem a nepronikly do nauky církve.

(Mons. T. Holub) Církev však zároveň musí s pokorou přiznat, že nejen v minulosti, ale i v současnosti toto východisko mnohdy nenašlo adekvátní odezvu v konkrétních vztazích a postojích Církve samotné. Svědčí o tom i slova svatého papeže Jana Pavla II. v encyklice Mulieris dignitatem (3):  ( Uvádí se zde citace z encykliky Mulieris dignitatem, ale jde o citát z Listu papeže Jana Pavla II. ženám).

„Jsme bohužel dědici dějin, které značně nepříznivě ovlivnily a ve všech dobách a na každém místě ztížily cestu ženy, které byla upírána její důstojnost, jejíž přednosti byly deformovány, která byla často diskriminována nebo zotročována. To jí často bránilo být zcela sama sebou a ochudlo tak celé lidstvo o ryzí duchovní bohatství. Nebylo by jistě snadné poukazovat na konkrétní odpovědnost, neboť je třeba brát v úvahu sílu kulturních návyků, jež během staletí utvářely mentalitu a instituce ve společnosti. Jestliže ale přitom, zvláště v určitých historických souvislostech, selhala objektivní odpovědnost mnohých synů církve, upřímně toho lituji. Toto politování ať se stane v celé církvi podnětem k úsilí o obnovení věrnosti k podnětům evangelia, která právě k otázce osvobození žen od jakékoliv formy zneužívání a poroby přináší trvale aktuální poselství, založené na postoji samého Krista.“

Zde i níže se jedná o uznání některých selhání v uznání důstojnosti ženy. Nikoli o relativizaci ženství nebo mužství. Je ale třeba podotknout, že je to křesťanství, co udělalo největší práci pro obhajobu důstojnosti ženy.

(Mons. T. Holub) I současný papež František v postsynodální exhortaci Evangelii gaudium (odst. 69) zmiňuje machismus jako jednu z negativních charakteristik tradiční katolické kultury, kterou je třeba pojmenovat a měnit. Obdobně vyznívá i vyjádření synodních otců v závěrečném dokumentu synody o mládeži v článku 148:

„Církev, zaměřená na synodální styl, se nebude moci obejít bez reflexe nad situací a úlohou ženy v církvi, a tedy i ve společnosti. Mladí – muži i ženy – to naléhavě požadují. Dosavadní úvahy na toto téma je třeba uvést do praxe odvážnou kulturní konverzí a změnou každodenní pastorační praxe. Zvláště důležitá je v této souvislosti přítomnost žen v církevních orgánech na všech rovinách, také v zodpovědných funkcích, účast žen na církevních rozhodovacích procesech, za respektování vysvěcených služebníků. Jde o povinnost spravedlnosti, která se inspiruje Ježíšovým přístupem k mužům a ženám jeho doby a důležitostí některých biblických ženských postav v historii spásy a v životě církve.“

Ilustrační snímek: Jaro Tupý / Člověk a víra

(Mons. T. Holub) Právě neideologicky koncipovaná genderová studia, která chápou, že „biologické pohlaví (sex) a jeho společensko-kulturní roli (gender) je možné odlišovat, stejně jako duši a tělo, ale ne oddělovat,“ jak píše papež František v exhortaci Amoris laetitia (56), mohou být smysluplnou a vítanou pomocí k tomu, abychom jako křesťané pochopili celou problematiku v souvislostech a byli schopni správně i jednat.

Problém je, že dokud zůstanou genderová studia na deskriptivní rovině popisu rolí, nejsou problematická, ale ani pro většinu jejich proponentů zajímavá. Cílem genderových studií totiž obvykle není popis různosti, ale vyvolání revoluční atmosféry a změn v konkrétní lidské praxi. Genderová studia jsou tedy nikoli čistě deskriptivní, ale především preskriptivní. Mají tendenci normovat. A pokud bychom si dali vedle sebe hlavní směry antropologických úvah, pak uvidíme, že se jednoduše v mnohém neshodují. Každý směr má za sebou nějaké východisko, které zaujímá. Každý je tedy nějak zaujatý. Např.

• křesťanské pojetí genderu (vychází ze zjevení a z rozumu, hodně sází na přirozenost)
• metafyzické pojetí genderu (vychází z rozumu, hodně sází na přirozenost, neváže se nutně na náboženství)
• empirické pojetí genderu (vychází z přírodovědného pohledu na člověka, např. z evoluční perspektivy, obvykle nedůvěřuje metafyzice a odmítá náboženství)
• neomarxistické pojetí genderu (vychází z koncepce polarity mezi utlačovatelem a utlačovaným, cílem je osvobození a prosazení utlačovaných)

Všechna tato pojetí s sebou nesou nějakou normativní tendenci. A v mnohém se neshodnou. Boj o rozumné pojetí genderu je tedy už zde, v argumentaci týkající se východiska, ne až v následných debatách, které už vycházejí z některé z výše uvedených premis.

(Mons. T. Holub) Jen na základě takovéhoto teoreticky kvalitně a nezaujatě pochopeného východiska je možné v „pravdě, která osvobozuje“ (Jan 8,32) uvést do praktického života Církve to, co teoreticky hlásáme.

Důležitá tedy primárně není nezaujatost, ale zaujatost pravdou.

(Mons. T. Holub) Obracím se proto na odborně zdatné křesťany s žádostí, aby se intenzivně této problematice věnovali a na základě vědecky kvalitních a ideologicky nedeformovaných poznatků poskytli Církvi i jejím pastýřům fundovaná teoretická východiska pro společné putování sester a bratří na cestě do Božího království.

Jediný rozumný způsob, jak lze tuto výzvu (obracející se na odborně zdatné křesťany) pochopit, je následující:

• Studujte materiály a autory v oblasti genderové problematiky.
• Kriticky promýšlejte legitimitu jednotlivých ideových východisek.
• Snažte se usilovně promyslet, kultivovat a uvádět do souvislostí nauku církve o člověku.
• Identifikujte a promýšlejte společné body, které má křesťanský pohled na člověka s některými filosofickými směry. Některé se odlišují jen málo a jsou tedy intelektuálním spojencem v boji proti masivnímu zkreslení vztahu muže a ženy.
• Bojujte fundovaným způsobem se všemi pozicemi, které křesťanský pohled na člověka a vůbec postoj zdravého rozumu narušují a překrucují.
• A dělejte to slušně a s argumenty.

Je třeba také zdůraznit, že mezi křesťanskými intelektuály se tato diskuze již děje. Je to jejich práce a povolání a určitě se snaží ji dělat co nejlépe. Budou nicméně určitě vděční za každou podporu ze strany svých pastýřů a věří, že se za ně budou ochotni postavit i tehdy, když budou věcně a klidně vstupovat do diskuse argumenty, které se dnešnímu ideologickému mainstreamu genderové ideologie nebudou líbit.

Hlubší argumentace

Teze:

Nelze oddělovat nějakou umírněnou nauku o genderu od údajně okrajových radikálních feministických tendencí, od genderové ideologie, protože pojem genderu je definován a studován v tzv. genderových studiích, v nichž dominuje genderová ideologie. Univerzitní genderová studia nejsou žádným okrajovým projevem, ale základní normativní ve společnosti ustavenou teoretickou platformou pro pochopení pojmu gender. Nakolik je pojem genderu spojen s gender studies, je třeba jej odmítnout i s těmito studii, protože ta jsou zcela neslučitelná s křesťanskou naukou o člověku.

Argumentace:

Podle standardní učebnice disciplíny gender studies, používané při výuce oboru na univerzitách již řadu let v anglosaském světě (existuje už šesté vydání) M. Kimmel, The Gendered Society, Oxford University Press, 2015, lze veškeré genderové rozdíly vysvětlit tak, že plynou jako společenský konstrukt z mocenského boje mezi skupinami ve společnosti, jejichž identita je dána biologickým pohlavím. Jinak řečeno, biologičtí muži a ženy spolu zápasí o dominanci, nadvládu. To je základní axiom této nauky. Násilí je chápáno jako plynoucí z mocenské nerovnováhy a má za cíl udržovat na dané nerovnováze zkonstruované genderové role. Tento nerovnovážný stav se nazývá patriarchátem. Proto se hovoří o genderově či strukturně podmíněném násilí. Inspirace marxismem a jeho pojetím třídního boje je zřejmá. Boj mezi třídami je dán nerovnovážným systémem zvaným kapitalismus, kdy jedna třída vykazuje nadvládu nad jinou.

Kimmel explicitně odmítá konkurenční výklad toho, proč existují genderové rozdíly: teorii pohlavních rolí (sex role theory), tj. teorii, podle níž je genderová role zakotvena biologicky a jedinec je do ní socializací přiveden, což je standardní, v zásadě i křesťanství blízký názor. Důvodem odmítnutí je mj. to, že tento výklad vede k nežádoucí normativitě. Na jeho základě totiž lze říci, že někdo nebyl do dané role dobře socializován (homosexuál, transgender). Toto genderová teorie odmítá.

Zmíněný obraz člověka, jak jej podává genderové teorie, je zcela v rozporu s křesťanskou antropologií, kde jsou role muže a ženy komplementární a základem pohlavních a z nich plynoucích genderových rozdílů je v posledku láska. Jedna antropologie zakládá společenské role muže a ženy v lásce, druhá v boji o nadvládu.

Tato genderová teorie je založená v antropologii, jež je v rozporu s mnohými poznatky biologie a evoluční psychologie. Příklad, který vyvrací, že by genderové rozdíly byly zcela na mocenské nerovnováze založenými společenskými konstrukty, které nejsou zakotvené v biologii a evoluční psychologii člověka: V zemích, kde mocenskou nerovnováhu odstranili či se přiblížili k rovnováze mezi pohlavími (stejné možnosti rozhodovat, ekonomické možnosti, možnosti ve vzdělání a profesní možnosti, rodičovské role), tak tam se genderové rozdíly nezmenšily, jak by tomu bylo v případě, že by genderová teorie byla správným výkladem. Bylo tomu právě naopak: rozdíly mezi muži a ženami se ještě více prohloubily. Tak ve skandinávských zemích, které se přiblížily genderové rovnosti, je zdaleka nejméně žen v odborných typicky mužských profesích a mnohem více žen volí „stereotypní“ zaměstnání v pečovatelských profesích. Je tomu tak proto, že vyrovnají-li se šance mezi muži a ženami, mnohem více se projeví biologicky podmíněné rozdílné zájmy vysvětlitelné evolučně psychologicky a biologicky. Genderová teorie je tak jako zdůvodnění existence různých genderových rolí z vědeckého hlediska neobhajitelná a stává se čirou ideologií prosazovanou mocensky pomocí legislativy všech stupňů. Dokladem právě zmíněného tzv. genderového paradoxu je např. studie G. Stoet, D. C. Geary, „The Gender-Equality Paradox in Science, Technology, Engineering, and Mathematics Education“, Psychological Studies, 29, 4, únor 2018.

                                                                                                                            + Vlastimil Kročil