Josef Hlouch: Má-li ozdravět stát, musí ozdravět rodina

V závěru roku 2018 si ještě připomínáme rozličná „osmičková“ výročí. A zamýšlíme se, proč celých 100 let bylo doprovázeno nejen radostnými událostmi, ale i mnohým utrpením, ba přímo ohrožením samotné existence českého národa, jeho kultury a tradic. Jak žít dál, aby se nic podobného neopakovalo? Služebník Boží Josef Hlouch radí: „Má-li ozdravět stát, musí ozdravět rodina.“

Rok nemocný v kořeni

Ilustrační snímek; archiv měsíčníku Immaculata

Na počátku roku 1948 v časopise Rozsévač publikoval českobudějovický biskup Josef Hlouch krásné zamyšlení, které platilo nejen pro uvedený osudný rok: „Nový rok je den rozdílů. Jedni začínají moc vesele, bezuzdně lehkovážně. Jdou do neznáma sami. Odmítli na cestu toho, který je Cesta! Rok je potom nemocný v kořeni. A podnikání jeví známky, že na něm pracovaly ruce chromé. Jinak děti Boží. Pro ně není v roce vážnějšího dne, než první den v roce. Vždyť co vše může se v roce státi. Radosti, bolesti, úspěchy, zklamání, blahobyt nebo bída, ctnosti nebo hříchy, mír nebo válka, život nebo smrt.“

Jaký byl první den nového státu v roce 1918? Text provolání Národního výboru lidu československému
z 28. října vybízel k pořádku a šetření toho, co je druhým svaté: „Lide československý! Tvůj odvěký sen se stal skutečností. Stát československý vstoupil dnešního dne v řadu samostatných kulturních států světa. (…) Nezapomínej národní kázně! Buď si stále vědom, že jsi občanem nového státu nejen se všemi právy, nýbrž i povinnostmi. Na počátku velikého díla ukládá Ti národní výbor, ode dneška Tvá vláda, aby Tvé chování a Tvá radost byly důstojny veliké chvíle nynější. (…) Ani jediným rušivým činem nesmějí býti zkaleny nynější veliké okamžiky, ni jediný z Vás nesmí se dopustit ničeho, co by mohlo vrhnouti stín na čisté jméno národa. Každý z Vás musí výhradně šetřiti všeho, co jinému je svato. Svobody osobní i majetku soukromého nesmí býti dotčeno…“

Vzorem byla Immaculata z Vídně

U prvních dnů Československa ale bohužel nebyla jen radost a veselí. Bolestná událost barbarského zničení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze jen o pár dní po vzniku Československa, je řečeno slovy Božího služebníka Josefa Hloucha příkladem „odmítnutí cesty toho, který je Cesta!“. Proč se tak stalo? A jak to vlastně s mariánským sloupem bylo? Skutečně byl postaven jako symbol vítězství nad naším národem v bitvě na Bílé hoře, jak se před stoletím všeobecně tvrdilo. Pokud bychom hledali mariánský sloup, který symbolizoval vítězství katolických vojsk v bitvě na Bílé hoře, museli bychom navštívit Mnichov, kde jej nechal zbudovat v roce 1638 bavorský vévoda Maxmilián na památku svého vítězství. Popud ke stavbě Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze dal panovník Ferdinand III. na poděkování za úspěšnou obranu Prahy proti švédským vojskům až v roce 1648! Dílo vytvořil věhlasný sochař J. J. Bendl, který se nechal inspirovat Immaculatou z Vídně. Sloup byl zhotoven v roce 1650 a jeho úkolem bylo přispívat i k šíření úcty k Neposkvrněnému početí Panny Marie. Proto se u něho konaly mariánské pobožnosti, než je vláda Josefa II. zakázala. Skutečností je ale i to, že mariánský sloup byl částí nekatolického obyvatelstva vnímán jako symbol vítězství katolicismu nad protestanty, a to obzvláště pro sochy čtyř andělů, kteří vítězně zápasili s pekelnými netvory.

Karlův most zachránili

Proslulý církevní historik Jaroslav Polc v jedné ze svých monografií uvádí, že zatímco v Polsku byla z vděčnosti za získanou samostatnost prohlášena Panna Maria „královnou Polska“, převratové dny revolučního roku 1918 přinesly v Čechách konec unikátní mariánské památky. 3. listopadu, pátý den po vzniku republiky, se zmanipulovaný dav vracel ze shromáždění na Bílé hoře a chtěl si vybít zlost vůči nenáviděné habsburské monarchii. Sochy na Karlově mostě se sice včasným zásahem podařilo zachránit, ale mariánský sloup na Staroměstském náměstí již takové štěstí neměl. Nic nepomohly protesty zástupců Národního výboru, sloup byl za zpěvu revolučních písní stržen. Uvádí se, že celá akce byla dopředu naplánována, na což poukazuje i skutečnost, že na stržení byla přichystána lana a celému průběhu asistovali pražští hasiči. Je třeba ještě zmínit, že proslulá Milada Horáková se opravdu nešplhala po kývajícím se hasičském žebříku s tlustým lanem v ruce, aby jej uvázala kolem krku milostné sochy Panny Marie. Pro křehkou dívenku, kterou v roce 1918 Milada Horáková byla, to byl úkol takřka fyzicky nemožný. Proto je třeba tuto pověst odsoudit do říše bájí.

Kámen ničí čas i vášně

Jak ale dál zmiňuje Jaroslav Polc, smutnou realitou je skutečnost, že vandalský čin zničení mariánského sloupu v Praze byl pobídkou k dalšímu hromadnému ničení starobylých křížů, morových sloupů a soch svatých. Zlost revolucionářů se vybíjela zejména na sochách svatého Jana Nepomuckého, který byl prohlašován za „světce temna“. V roce 1919 byly v takzvané státní laické škole odstraněny kříže a na mnohých místech skončily v nádobách na odpad. Ani se nedivíme, že pak, opět řečeno s biskupem Josefem Hlouchem, celé dlouhé roky ve stoleté historii nové vlasti byly nemocné v kořeni. A podnikání jevilo známky, že na něm pracovaly ruce chromé.

Co tedy pro náš národ udělat na prahu nového století? Opustit cestu těch, kteří vesele a lehkovážně jdou do neznáma sami, bez Boha. A to tak, že každý z nás na konci roku vykoná soukromou kající pobožnost nejen za hříchy své, nýbrž i svých předků. Jen tak se lze navrátit v pokoře a odevzdanosti k Pánu, a to skrze jeho Matku Marii.

Prosím všechny čtenáře Immaculaty a jejich blízké: obnovme společně na počátku nového století našeho státu mariánský sloup. Byť ne ten z kamene, ale nejdříve sloup duchovní v našich srdcích. Kamenné pomníky a sloupy ničí čas a nepřátelské vášně. Ať je tedy Neposkvrněná královnou našich srdcí, ať vládne našim dějinám, aby bylo opět pravdivé Balbínovo rčení: Milá je Panna Maria Čechům a milí jsou Češi Panně Marii.

Zpět k základům

Stále aktuální zůstává myšlenka, kterou v době ohrožení nacistickou diktaturou v roce 1939 v časopise Rozsévač napsal již citovaný Josef Hlouch: „Má-li ozdravět stát, musí ozdravět rodina. Netřeba hledat medicíny z dalekého světa. Nutno se vrátit k základům, na nichž Bůh rodinu zbudoval, k cíli, jaký jí Bůh určil. Boží základy a cíle jsou tím nejhlubším a nejdůležitějším, co musí býti rodině vráceno. Rodina jest článkem z plánu Boží prozřetelnosti. Manželství, vyvýšené Kristem, stává se jedním ze sedmi kalichů, naplněných posvěcující, živící krví Kristovou, Kristovou milostí a pomocí. Manželstvím křesťanským jsou muž a žena posvěceni k bohumilému životu manželskému. Založit křesťanskou rodinu svátostným manželstvím znamená napojit dvě srdce na přívod Boží pomoci ke všem obětem a pracím, kterých je zapotřebí, aby rodina vyhověla Božímu plánu. Největší obětí, ale zároveň největší radostí křesťanské rodiny jest dítě, květ lásky. Dítě, jež si donesli od svatého křtu, krásou posvěcené duše převyšuje vše, co oko vidělo, co ucho slyšelo.“

(Text: P. Martin Weis; zdroj: IMMACULATA – NEPOSKVRNĚNÁ 5–6/2018, ročník XXVII.; str. 38 – 39)