Pouť k Bolestné Panně Marii na Podsrpu

Poutní místo Podsrp s kostelem Panny Marie Bolestné pochází z počátku 18. století, kdy zde jeden muž našel sochu Panny Marie strženou povodní ze strakonického mostu. Postavil nad ní přístřešek, ale pro velký počet poutníků byla vystavěna a později rozšířena kaple. V sedmdesátých letech 18. století postavil Řád maltézských rytířů současný barokní kostel a do roku 1929 ho spravoval. Nyní je kostel ve správě strakonické farnosti a slaví se zde každou neděli mše svaté a na Bolestný pátek – pátek před Květnou nedělí podle původního ustanovení tohoto svátku z roku 1727 – pouť.
Letos slavil dopolední poutní mši svatou P. Vítězslav Holý, administrátor v Záhoří. V homilii hovořil o Panně Marii ronící slzy nad mrtvým tělem svého Syna. Mluvil o tom, že my máme občas tendenci vidět Pannu Marii jen jako Nanebevzatou, přehlížet utrpení, kterým prošla, maskovat ho radostí nad tím, že je Panna Maria v nebi. Ale Panna Maria prožila těžký život. Mějme na paměti sedmero jejích bolestí. Jak zpíváme v jedné písni – ona nereptala, a tak nám příklad dala. My mnohdy reptáme a žehráme na svůj osud a zapomínáme na to, že bolest k životu patří. V životě přicházejí situace vážné, ale nikdy nemají být zoufalé, protože Panna Maria také prožívala vážné životní situace, a při tom všem nepřestávala věřit a doufat. My prožíváme v životě různá trápení, kdy po kapkách pijeme bolest z kalicha, a právě příklad Panny Marie nám může pomoci, abychom se nesnažili od utrpení utéci, ale abychom tu bolest, ten kříž vzali a nesli. Jako se máme spojovat s Kristovým utrpením, tak se máme spojovat s bolestí Panny Marie. Pak z toho má prospěch mystické Kristovo tělo – církev. Bolest není jalová. Svým spojením s Kristem a Pannou Marií může být plodná pro spásu tohoto světa.
Jsme vyzýváni k tomu, aby bolest našeho života nestála sama o sobě, protože z ní pak nic není, vytratí se. Máme ji spojovat s Kristem a s Pannou Marií v modlitbě a v oběti a pak přinese plody. Jednou budeme žasnout nad tím, co ta přestálá bolest vykonala. „Dovolte mi přirovnání,“ uzavírá svou homilii P. Vítězslav. „V řece Otavě jsou perlorodky. Co je na začátku? Škeble, do níž se dostane zrníčko písku. Pokud začne vylučovat perleť, vzniká perla. A vidíte, na začátku bylo něco, nad čím se všichni pohoršovali, a vyrostla z toho krása. Tak to bude i s naším životem, když ho spojíme s Kristem a s Pannou Marií jak v radosti, tak v bolesti. Vznikne něco krásného, co bude trvat na věky. Amen.“

Text a foto: Stanislava Vitoňová / Člověk a víra