Svatý Auraciáne, pomoz nám vydávat svědectví o Kristu!

Každoročně slavíme 3. srpna v českobudějovické katedrále sv. Mikuláše svátek sv. Auraciána, mučedníka a spolupatrona města České Budějovice. Ostatky světce jsou od roku 1670 uchovávány ve vzácném relikviáři v katedrále. V tento slavnostní den uděluje českobudějovický biskup zasloužilým osobnostem ocenění za zásluhy při šíření křesťanských hodnot a mimořádné přispění k rozvoji života diecéze.

Foto: Stanislava Vitoňová / Člověk a víra

Svatý Auraciáne, pomoz nám vydávat svědectví o Kristu!
Modlitba nešpor zahájila v sobotu 3. srpna 2024 slavnostní podvečer na počest světce a mučedníka Auraciána, patrona Českých Budějovic, českobudějovické diecéze a českobudějovické katedrály svatého Mikuláše. Ostatky svatého Auraciána, mladého římského vojáka jemných rysů, byly vyzdviženy z římských katakomb sv. Kalixta. Jde tedy o člověka, který vydal svým životem svědectví o víře v Krista Ježíše, našeho Pána. Jeho ostatky byly v roce 1644 převezeny do kapucínského kostela sv. Anny v Českých Budějovicích a v roce 1670 přeneseny do katedrálního chrámu.
Při nešporách zazněla slova z Prvního listu apoštola Petra, tak důležitá pro dobu, v níž žil svatý Auracián. Apoštol Petr jimi sděluje křesťanům, že pronásledování a utrpení znamená sdílení Kristova utrpení. Že to není pouhé zlo, pokoření a ponížení, ale je to vlastně milost a znamení přítomnosti Ducha slávy. „Z těchto velkých Božích darů – ne z utrpení – se křesťan může radovat,“ říká biskup Vlastimil a dodává: „Taková radost je totiž jiná než ‚obyčejná‘ lidská radost: je určitým způsobem ‚oslavená‘, protože je prozářena samotným Duchem slávy.“
Apoštolova slova jsou důležitá i pro naši generaci, která žije v sekularizovaném světě, a svatý Auracián nechť je nám příkladem hodným následování. „Auraciánovo svědectví víry je pro nás všechny výzvou, abychom se i my snažili žít v duchu našeho Pána Ježíše Krista a vydávali o Něm svědectví,“ říká pastýř českobudějovické diecéze a děkuje Bohu za lidi, kteří svědectví o své víře vydávají. Čtyři z nich na konci následující mše svaté ocení medailí svatého Auraciána za zásluhy při šíření křesťanských hodnot a mimořádné přispění k rozvoji života diecéze.
Lidé, kteří vydávají svědectví o Kristu, žijí Ježíšovu výzvu z evangelia svatého Matouše, která zazněla při mši svaté a kterou pravděpodobně kdysi slyšel a znal i mladý Auracián: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě.“
Jak o tom mluvil v homilii P. Dr. Zdeněk Mareš, děkan katedrální kapituly sv. Mikuláše v Českých Budějovicích, zapřít sám sebe neznamená zapřít se v tom, jak jsme byli stvořeni, tedy k obrazu Božímu a jako vrchol veškerého stvořitelského díla, ale v tom, co člověk dělá ve své svobodě sám se sebou. Ve své náklonnosti ke zlému, v náklonnosti k pokušení. Lidé, kteří zrcadlí Boha, jsou jako restaurované fresky. Vytrvale a trpělivě odstraňují všechny přemalby a nátěry hříchu a vyzařují původní krásu, kterou do nich Bůh vložil, a šíří tak Boží království.
Svatý Auraciáne, který jsi prolil svou krev za víru v Krista, vypros nám, abychom byli poddajnými nástroji Boha při budování Jeho království! Amen.

Českobudějovický biskup Mons. Vlastimil Kročil i letos v závěru mše svaté předal dvě zlaté a dvě stříbrné medaile sv. Auraciána. Fotografie ze slavnosti najde ZDE.

Oceněnými v tomto roce jsou:

Foto: Stanislava Vitoňová / Člověk a víra

Tomáš Boudal (*1931) se narodil v Bratislavě, ale celý jeho život je spjat s jihočeskou metropolí. Vyrůstal v křesťanské rodině, vystudoval Jirsíkovo gymnázium a později byl zaměstnán v podniku Pozemní stavby jako vedoucí střediska výpočetní techniky. Již od dětství si zamiloval liturgii a tato jeho láska se projevila způsobem – byť odlišným, než si původně myslel – tak, že v roce 1969 založil pěvecký sbor při českobudějovickém kostele Panny Marie Růžencové. Tento pěvecký sbor, známý také jako „schola od Petrínů“ nebo „schola z Růženeckého“, se stal záhy vzorem a inspirací pro obdobné snahy v rámci českobudějovické diecéze, ba dokonce i přesahující její hranice. Jednalo se v té době o jeden z prvních počinů souvisejících s koncilní liturgickou obnovou, avšak došlo i k tomu, že bylo třeba vydat svědectví o křesťanské statečnosti a obětavosti, když v období normalizace bylo třeba podstoupit celou řadu výslechů, zastrašování a šikany. Kromě vedení sboru působil v témže kostele jako varhaník a nebýt zdravotních problémů, varhaničil by dodnes. Do života společenství věřících se i ve svých třiadevadesáti letech stále zapojuje.

Foto: Stanislava Vitoňová / Člověk a víra

Ladislav Šotek (*1943) se narodil v Táboře a tomuto městu zůstal věrný celý život. Již v dětství se u něj začal projevovat mimořádný hudební talent, který postupně rozvíjel a prohluboval. V kostele při mši svaté hrál poprvé ve svých třinácti letech a ve dvaceti letech poprvé s orchestrem odehrál Rybovu Českou mši vánoční. Z důvodu omezených finančních možností nevystudoval konzervatoř, ale po gymnáziu začal hned pracovat na poště, kde strávil 47 let, z toho 27 let jako poštmistr. Jako výpomocný varhaník hrál v Táboře a v Klokotech od roku 1957 a od roku 1985 hraje v Klokotech téměř každý den. Mimo jiné zkomponoval několik duchovních skladeb a koncertoval v zahraničí, např. v italské Modeně či francouzském Lunelu. Při tom všem mu vždy byla oporou manželka, s níž vychoval tři dcery, jimž předal lásku k liturgické hudbě, kterou i ony dnes předávají dál svým dětem.

Foto: Stanislava Vitoňová / Člověk a víra

Marie Charousková (*1949) se narodila v Přísece u Světlé nad Sázavou a celé své dětství i mládí prožívala v ústrcích tehdy vládnoucího režimu, když byla posměšně zaškatulkována jako „holka ze selského“. Po několikanásobném odmítnutí možnosti studovat se jí přesto podařilo dosáhnout vzdělání v ekonomické oblasti, provdala se a pracovala v bankovním sektoru, nakonec i jako ředitelka místní pobočky v Písku. Před čtrnácti lety byla přizvána ke službě vikariátní účetní, a tak mohla zúročit své letité zkušenosti. Svými podněty pomohla vyřešit mnohé administrativní nejasnosti v procesu tzv. restitucí církevního majetku a tím být inspirací pro celodiecézní strukturální řešení. V rámci píseckého vikariátu byla a stále je oporou při administrativě majetku jednotlivých farností. Příkladně slouží ve farnosti a vždy je ku pomoci nejen při zvládání běžných administrativních úkolů, ale i při každodenním provozu fary a kostela, a to výrazně nad rámec svého zařazení jako vikariátní účetní.

Foto: Stanislava Vitoňová / Člověk a víra

Alena Řepková (*1940) se narodila v Plzni do učitelské rodiny, ale vyrůstala v Jižních Čechách. Po střední škole v Písku pokračovala na ČVUT v Praze. Tam také pracovala na několika pozicích, nakonec v EPM Elektropřístroj Písek. Tak jako mnozí jiní, prožila ve svém životě těžké chvíle, ale právě ty se pro ni staly utvrzením ve víře a většímu přilnutí k Pánu Bohu. V již důchodovém věku začala pracovat jako pastorační asistentka v několika farnostech. V Kardašově Řečici slouží dodnes jako kostelnice, byť už za pomoci mladších spolufarnic. Navzdory svému věku neustále projevuje zájem o duchovní formaci a duchovní rozvoj, o čemž svědčí i to, že ještě ve svém seniorském věku dokončila studium na Teologické fakultě Jihočeské univerzity.

Text: Stanislava Vitoňová a Dr. Zdeněk Mareš, Th.D.
Foto: Stanislava Vitoňová / Člověk a víra