Biskup ROBERT BARRON: Moje zkušenost se synodou

Teď, když jsem měl trochu času znovu se přizpůsobit svému běžnému rytmu a promyslet si poněkud mimořádné zážitky z posledního měsíce v Římě, bych se rád podělil o některé dojmy ze synody o synodalitě, i když se budu snažit neporušit papežovu žádost, abychom se zdrželi rozhovorů o konkrétních účastnících a hlasováních. Omezím se tedy na komentář ke zveřejněnému dokumentu, který členové synody schválili, a na své vlastní zásahy během jednání. 

Foto: archiv Roberta Barrona

Souhrnné prohlášení velmi přesně vyjadřuje skutečnost, že převažujícím zájmem členů synody bylo naslouchat hlasům těch, kteří se z nejrůznějších důvodů cítí být vyřazeni ze života církve. Tento motiv byl společným jmenovatelem všech přípravných zasedání, která synodě předcházela, a výrazně se objevil i v pracovním dokumentu, který se stal základem našich diskusí. Ženy, laici obecně, LGBT komunita, osoby se zdravotním postižením, mladí lidé, muži a ženy barevné pleti atd. se cítili nedoceněni a především vyloučeni od stolů, u nichž se přijímají rozhodnutí, která ovlivňují celý život církve. Mohu všechny ujistit, že jejich požadavek být vyslyšen byl na synodě vyslyšen, a to hlasitě a jasně. A jsem rád, že tomu tak bylo. Církev má hlásat evangelium všem (todos, todos, todos, jak správně říká papež) a shromažďovat je v Kristově těle. Pokud tedy existují armády katolíků, kteří se cítí vyloučeni nebo povýšeni, je to velký pastorační problém, který je třeba řešit s pokorou a upřímností. A mohu říci, že jako člověk, který je již dvanáct let církevním správcem na plný úvazek, jsem rád, že mohu přijímat rady laiků prakticky ve všech aspektech své práce. Rozšíření počtu a rozmanitosti těch, kteří by mohli pomáhat biskupům při řízení církve, je jen dobře a bravo synodě, že tuto možnost prozkoumala. 

Musíme přijmout každého, ale… zároveň musíme ty, které zahrneme, vyzvat k obrácení, k životu podle pravdy.

Otázka, kterou jsem však několikrát vznesl v rozhovorech v malých skupinách, zněla, zda v našem nadšení pro zapojení lidí do řízení církve nezapomínáme, že povoláním 99 procent katolických laiků je posvěcovat svět, vnášet Krista do oblastí politiky, umění, zábavy, komunikace, obchodu, medicíny atd. právě tam, kde mají zvláštní kompetence. Obecně vzato mě znepokojilo, že jak Instrumentum laboris, tak synodní rozhovory se mnohem více zabývaly ad intra než ad extra, a to navzdory tomu, že papež František důsledně vyzývá k církvi, která vychází sama ze sebe. Při několika příležitostech během synody jsem navrhl model Katolické akce, který byl v předkoncilním období tak účinným způsobem, jak formovat laiky v jejich poslání ve světě.

Dalším zásadním tématem synodních diskusí byla hra nebo vnímané napětí mezi láskou a pravdou. Na jedné straně musíme každého přijmout, ale aby se toto přijetí nezvrhlo ve formu laciné milosti (abychom použili termín Dietricha Bonhoeffera), musíme zároveň ty, které zahrnujeme, vyzývat k obrácení, k životu podle pravdy. Jak asi tušíte, tato otázka se konkretizovala v souvislosti s oslovením komunity LGBT. Prakticky všichni na synodě zastávali názor, že k těm, jejichž sexuální život se vymyká normě, je třeba přistupovat s láskou a respektem, a opět bravo synodě, že tento pastorační bod tak důrazně zdůraznila. Mnozí účastníci synody se však také domnívali, že pravdivost morálního učení církve v oblasti sexuality by nikdy neměla zůstat stranou. Jedno z vystoupení, které jsem měl na plenárním shromáždění, se týkalo tohoto tématu. Poznamenal jsem, že při správném chápání těchto pojmů neexistuje skutečné napětí mezi láskou a pravdou, neboť láska není pocit, ale čin, kterým člověk chce dobro druhého. Proto člověk nemůže autenticky milovat někoho jiného, pokud pravdivě nevnímá, co je pro něj skutečně dobré. Tvrdil jsem, že může existovat napětí mezi vstřícností a pravdou, ale ne mezi autentickou láskou a pravdou. 

Třetí oblast mého zájmu se soustředila na pojem poslání. V textech, o kterých jsme uvažovali, a v rozhovorech, které jsme vedli, se neustále používal pojem „misie“. To, že církev je misií, abych použil výrazu papeže svatého Pavla VI, považovali členové synody za samozřejmost, což představuje významné a velmi povzbudivé osvojení si učení II. vatikánského koncilu a pokoncilního papežského magisteria. Neúnavné učení papeže svatého Jana Pavla II. o nové evangelizaci se zjevně propracovalo do srdce a mysli celosvětové církve. Kolem významu samotného slova však bylo, alespoň podle mého názoru, dost nejasností. Soudě podle toho, co jsme se dočetli v Instrumentum laboris, se zdálo, že misie častěji označovala činnost církve ve prospěch sociální spravedlnosti a zlepšení ekonomické a politické situace chudých. V textech o misii chyběly zmínky o hříchu, milosti, vykoupení, kříži, vzkříšení, věčném životě a spáse, a to představuje skutečné nebezpečí. Ve skutečnosti je totiž hlavním posláním církve zvěstovat vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých a vyzývat lidi, aby se podřídili jeho panování. Toto učednictví má jistě důsledky pro způsob, jakým žijeme ve světě, a jistě by nás mělo vést k práci pro spravedlnost, ale musíme si udržet jasné priority. Nadpřirozený řád by nikdy neměl být redukován na přirozený; přirozený řád by měl být spíše proměněn svým vztahem k nadpřirozenému řádu. 

Poslední bod se týká vývoje morálního učení ve vztahu k sexu. Naznačuje se, že pokrok v našem vědeckém poznání bude vyžadovat přehodnocení naší sexuální nauky, jejíž kategorie zjevně nestačí k popisu složitosti lidské sexuality. První problém, který s tímto jazykem mám, je, že je tak povýšený vůči bohatě artikulované tradici morální reflexe v katolicismu, jejímž nejlepším příkladem je teologie těla, kterou rozvinul papež svatý Jan Pavel II. Tvrdit, že tento mnohovrstevnatý, filozoficky poučený a teologicky hutný systém není schopen zvládnout jemnosti lidské sexuality, je prostě absurdní. Hlubší problém mám však s tím, že tento způsob argumentace je založen na kategoriálním omylu – totiž že pokrok ve vědě jako takový vyžaduje evoluci morálního učení. Vezměme si příklad homosexuality. Evoluční biologie, antropologie a chemie nám mohou poskytnout nový pohled na etiologii a fyzický rozměr přitažlivosti ke stejnému pohlaví, ale neřeknou nám nic o tom, zda je homosexuální chování správné nebo špatné. Zabývat se touto otázkou patří do jiného způsobu diskurzu. Je znepokojující, že někteří členové německé biskupské konference již používají jazyk synodní zprávy k ospravedlnění zásadních reformulací sexuálního učení církve. Zdá se mi, že tomu je třeba se bránit.

Vyzývám všechny, aby se i nadále modlili za práci, kterou my, účastníci synody, musíme vykonat jak v mezidobí, tak ve Vatikánu v příštím roce.

Úplně nejlepší částí synody byl samozřejmě blízký kontakt s katolickými představiteli z celého světa. V různých malých skupinkách – a během velmi živých přestávek na kávu – jsem se setkával s biskupy a laiky z Filipín, Indonésie, Malajsie, Litvy, Hongkongu, Německa, Kanady, Mexika, Argentiny, Rakouska, Austrálie a dalších a dalších zemí. Čtyři týdny v Římě byly jedinečnou příležitostí pocítit katolicitu Kristovy církve – a ať se vám to líbí, nebo ne, taková setkání vás změní a donutí vás vidět, že vaše vidění věcí je jen jedním z mnoha pohledů.

Všechny tyto myšlenky a zkušenosti ze synody budou v nadcházejícím roce dále pronikat do mysli církve a připravovat se na druhé a závěrečné kolo v říjnu příštího roku. Mohl bych všechny vyzvat, aby se i nadále modlili za práci, kterou my, členové synody, musíme vykonat jak v mezidobí, tak ve Vatikánu v příštím roce?

Originál textu v angličtině najdete ZDE.